Zdeněk Zajíček

Pojem Zlatá stoka si spojujeme s Třeboňskem, ale umělý tok stejného názvu tekl i okolo Českých Budějovic. Část se dochovala dodnes a dílo připomíná i ulice Na Zlaté stoce.

Výroba skla na Šumavě má hluboké kořeny, první zmínky pocházejí ze 14 století. Přesnější údaje o jednotlivých hutích se pak někdy dají objevit na zcela nečekaných místech.

„Na Lidické třídě v Budějovicích už jsou seřazeny jednotky Pohraniční stráže, Československé lidové armády a Lidových milicí.“ To zaznívá v rozhlasové reportáži ze 70. let.

Poslední sochou, kterou  vytvořil Josef Václav Myslbek, byla podobizna budějovického biskupa Jirsíka. Stojí u Černé věže. Tedy, vlastně to není ta samá socha, a přitom je.

Zvonek školy ve Strýčicích na Českobudějovicku se poprvé rozezněl 28. září 1930. Přestěhovaly se do ní české školy obecná a měšťanská, které dosud měly provizorní podmínky.

Když se v centru Českých Budějovic postavíte k soše pod Černou věž a zvednete hlavu, uvidíte okno se zvláštním černým krytem. V něm se velice pomalu točí černozlatá koule.

Tři obrovské kufry jsou součástí plotu u ateliéru sochaře Miroslava Párala v jihočeském Kájově. Svého času byly vystavené v českokrumlovské synagoze a symbolizují odsun.

Sklo z Lenory sbíralo medaile, vozilo se do Anglie, Ruska, USA i Indie. Ještě počátkem 90. let skláři v šumavské obci pracovali naplno, teď je areál pohroužen do ticha.

Přelom let 1631 a 1632 přinesl Českým Budějovicím zásadní úlohu. Z města se 22 měsíců řídil chod celého království. Přesídlily sem důležité úřady a dokonce i klenoty.

Nejprve budeme v magazínu Vltavín pokračovat v procházce českobudějovickým klášterem, přesněji klášterním kostelem Obětování Panny Marie, s kostelníkem Jiřím Míchalem.