Co dělám v rozhlase:
Po 11. hodině přivítám posluchače u Písniček pro radost, po 17. hodině u Melodií podvečera. Těší mě, že můžu být v programu vysílání součástí převážně pořadů, kdy si lidé vzájemně přejí samé dobro a vyjadřují si úctu, vděčnost a přátelství.
Před rozhlasem:
Po studiích na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a po několika letech vyučování angličtiny se mi roky 2005 až 2011 sklenuly v mé první rozhlasové angažmá, kdy jsem se – sice jako obdivovatel ale vůbec neznalý hlasatelského řemesla – nejdříve učil nadechnout se ještě před rozsvícením červené, abych první větu už „ON AIR“ nezačal pazvukem „chrchrchrchchch“ vyvolaným nasáváním vzduchu.
Dále mě hlasatelka Marie Kotrbová učila správně oznámit čas, třeba: „Bylo 13 hodin, 30 minut.“, tak, abych dořekl „n“ a „t“ na konci slov. Jinak by posluchač zachytil: „Bylo třinác hodi, třice minu.“ Také mi vysvětlovala, jak vhodně sestavit nahlášení a odhlášení pořadů, jak přijímat telefonáty do vysílání i jak fundovaně zalévat květiny v hlasatelně a mnoho dalších věcí.
Zvukoví technici mě zas učili například dopočítávat čas, který zbývá na průvodní slovo, abychom se vešli do „teček“ (do „časáku“, do časového znamení). Nebo jak jim zcela jasně dát najevo, že jsem domluvil, aby pustili hudbu nebo pořad a nenastalo nejisté ticho.
Režisér Aleš Vrzák mě vedl, abych na mikrofon mluvil, jako když rozmlouvám s jedním konkrétním člověkem, který je možná zrovna v kuchyni nebo v dílně. S vědomím, že jsem blízko jeho ucha atd. Oblíbil jsem si ten dům Českého rozhlasu České Budějovice U Tří lvů 1 a lidi v něm.
Kolik let je třeba na to, aby se nováček vypracoval v opravdového hlasatele, nevím. Jistě jsem to nestihl, protože hlasatelé byli přejmenováni na moderátory. Nicméně, přišla možnost spolupracovat se stanicí Vltava, kde hlasatelé zůstali a zůstávají. A tak jsem souběžně pracoval na obou stanicích.
Jistě jsem to nestihl i proto, že v polovině roku 2011 jsem všechno tehdejší z vlastního rozhodnutí ukončil a opustil, abych si ověřil, jestli mám žít někde jinde a jinak nebo ne. A postupně jsem se skrze sled událostí, velkých i nepostřehnutelných, jak je život navlékal a navléká, znovu ocitl v rozhlasovém prostředí. Napřed v jihočeské redakci Radia Proglas a následně také od května 2015 v pořadí druhém angažmá U Tří lvů 1 – v českobudějovickém Českém rozhlase. Učení začalo nanovo, přesněji: z části oprašování naučeného a z části učení se novému.
Co mě baví:
I když mám velmi rád krásný zvuk z kvalitních reproduktorů poctivých rozhlasových her, někdy klasické hudby, jindy jazzu nebo muzikálu, i když vskutku rád usedám do divadelního hlediště na činohru, i když se nesmírně rád setkávám k popovídání s lidmi, tak se těším ze čtení v tichu nebo z jen tak ležení v tichu. Nebo mě při chůzi uchvacuje krajina, kterou jsme nezaškaredili žádnými billboardy, jen pár vesnických chalup. Jsem blažený, když jsem s člověkem nebo s lidmi v kavárně či v restauraci, kde nehraje ani rádio ani televize. Jsem u vytržení, když se alespoň na krátko mezi námi rozhostí porozumění, vztah, jaký si vysnívá Robert Walser ve svém textu „Blouznění“. (Kéž bych to nikdy nekazil.) No, snad větší prožitek mi navodí zákusek či dort. Měl jsem spíš napsat „požitek“, že.
Všechny články
-
Spoustu zajímavostí z historie Srubce se dozvěděla jako starostka, teď toho využívá jako kronikářka
Dřív obec vedla, teď stále sleduje, co se tu děje, a důležité události zapisuje. Kronikářkou obce Srubec u Českých Budějovic je totiž bývalá starostka Zuzana Vyhnálková.
-
Kroniku obce Hosín píše vyučený elektrikář a zároveň milovník historie a nadšený fotograf
Pátým obecním kronikářem v Hosíně na Českobudějovicku je Zdeněk Tibitanzl. V současné době zapisuje do druhé knihy, která zachycuje události od roku 1989.
-
Kronika Dynína připomíná časopis, její autor totiž rád spojuje texty s fotografiemi
Píše knížky pro děti, je učitelem, muzikantem a také fotografem. K tomu všemu si navíc Zdeněk Palkoska přibral úlohu kronikáře obce Dynín na Českobudějovicku.
-
Téměř čtyři tisíce jihočeských kronik jsou v digitálním archivu, nahlédnout tak do nich může každý
Seriál Jihočeské kroniky má za sebou první rok. Nabídl setkání s desítkami lidí a teď přináší střípky, které loni mikrofon zaznamenal, ale do vysílání se nedostaly.
-
Připomínky adventu a vánočních svátků mají místo v mnoha jihočeských kronikách
Zápisy zachycující události spojené s předvánočním a vánočním obdobím nalistovalo několik jihočeských kronikářů pro speciální díl pořadu Jihočeské kroniky.
-
Jako detektiv objížděl Borovany, aby měl přesné informace do kroniky. Teď úkol předává dál
Střídání kronikářů zažilo letos město Borovany na Českobudějovicku. Josef Malík předal po 11 letech zápisky Jaroslavu Michalovi. Ten chce udržet vysoko nastavenou laťku.
-
Kronikářka Suchdola nad Lužnicí zvládla zaplnit i patnáctiletou mezeru v zápisech
Šestou kronikářkou Suchdola nad Lužnicí na Jindřichohradecku je Jana Tetíková. Město a obyvatele dobře zná, protože pochází z místní části a dlouho pracovala na radnici.
-
Kronikáře Kestřan vždycky zajímala historie, sám události zapisuje už desítky let
Třicátým rokem píše kroniku Kestřan na Písecku Jaroslav Kulanda. Obec zná velmi dobře. Narodil se ve Lhotě, která je místní částí, a od roku 1974 žije přímo v Kestřanech.
-
Skandování hesel a plné sály. Kroniky zachycují, jak revoluční dění pronikalo na malé obce
Sametová revoluce roku 1989 je ve svých prvních dnech spjata s děním v Praze, ale postupně se dostávala i do dalších měst a také na venkov. Dokazují to zápisy v kronikách.
-
Putimská kronika skrývá krásné ilustrace. Dnes už ale kronikářka píše na počítači a využívá fotky
Spisovatelkou, nakladatelkou a kronikářkou obce Putim na Písecku je Jaroslava Pixová. „Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát, ale vždy jsem se zajímala o historii,“ říká.
Stránky
- « první
- ‹ předchozí
- …
- 8
- 9
- 10
- 11
- 12
- …
- následující ›
- poslední »