Co dělám v rozhlase:
Po 11. hodině přivítám posluchače u Písniček pro radost, po 17. hodině u Melodií podvečera. Těší mě, že můžu být v programu vysílání součástí převážně pořadů, kdy si lidé vzájemně přejí samé dobro a vyjadřují si úctu, vděčnost a přátelství.
Před rozhlasem:
Po studiích na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a po několika letech vyučování angličtiny se mi roky 2005 až 2011 sklenuly v mé první rozhlasové angažmá, kdy jsem se – sice jako obdivovatel ale vůbec neznalý hlasatelského řemesla – nejdříve učil nadechnout se ještě před rozsvícením červené, abych první větu už „ON AIR“ nezačal pazvukem „chrchrchrchchch“ vyvolaným nasáváním vzduchu.
Dále mě hlasatelka Marie Kotrbová učila správně oznámit čas, třeba: „Bylo 13 hodin, 30 minut.“, tak, abych dořekl „n“ a „t“ na konci slov. Jinak by posluchač zachytil: „Bylo třinác hodi, třice minu.“ Také mi vysvětlovala, jak vhodně sestavit nahlášení a odhlášení pořadů, jak přijímat telefonáty do vysílání i jak fundovaně zalévat květiny v hlasatelně a mnoho dalších věcí.
Zvukoví technici mě zas učili například dopočítávat čas, který zbývá na průvodní slovo, abychom se vešli do „teček“ (do „časáku“, do časového znamení). Nebo jak jim zcela jasně dát najevo, že jsem domluvil, aby pustili hudbu nebo pořad a nenastalo nejisté ticho.
Režisér Aleš Vrzák mě vedl, abych na mikrofon mluvil, jako když rozmlouvám s jedním konkrétním člověkem, který je možná zrovna v kuchyni nebo v dílně. S vědomím, že jsem blízko jeho ucha atd. Oblíbil jsem si ten dům Českého rozhlasu České Budějovice U Tří lvů 1 a lidi v něm.
Kolik let je třeba na to, aby se nováček vypracoval v opravdového hlasatele, nevím. Jistě jsem to nestihl, protože hlasatelé byli přejmenováni na moderátory. Nicméně, přišla možnost spolupracovat se stanicí Vltava, kde hlasatelé zůstali a zůstávají. A tak jsem souběžně pracoval na obou stanicích.
Jistě jsem to nestihl i proto, že v polovině roku 2011 jsem všechno tehdejší z vlastního rozhodnutí ukončil a opustil, abych si ověřil, jestli mám žít někde jinde a jinak nebo ne. A postupně jsem se skrze sled událostí, velkých i nepostřehnutelných, jak je život navlékal a navléká, znovu ocitl v rozhlasovém prostředí. Napřed v jihočeské redakci Radia Proglas a následně také od května 2015 v pořadí druhém angažmá U Tří lvů 1 – v českobudějovickém Českém rozhlase. Učení začalo nanovo, přesněji: z části oprašování naučeného a z části učení se novému.
Co mě baví:
I když mám velmi rád krásný zvuk z kvalitních reproduktorů poctivých rozhlasových her, někdy klasické hudby, jindy jazzu nebo muzikálu, i když vskutku rád usedám do divadelního hlediště na činohru, i když se nesmírně rád setkávám k popovídání s lidmi, tak se těším ze čtení v tichu nebo z jen tak ležení v tichu. Nebo mě při chůzi uchvacuje krajina, kterou jsme nezaškaredili žádnými billboardy, jen pár vesnických chalup. Jsem blažený, když jsem s člověkem nebo s lidmi v kavárně či v restauraci, kde nehraje ani rádio ani televize. Jsem u vytržení, když se alespoň na krátko mezi námi rozhostí porozumění, vztah, jaký si vysnívá Robert Walser ve svém textu „Blouznění“. (Kéž bych to nikdy nekazil.) No, snad větší prožitek mi navodí zákusek či dort. Měl jsem spíš napsat „požitek“, že.
Všechny články
-
V kronice Habří se píše o motorkářských sudičkách, osamostatnění obce i vltavínech
Jednou z obcí na Českobudějovicku je Habří. Její název je zřejmě odvozen od stromů, habry zde četně rostly. Uvádí to místní kronika, o kterou se stará Milena Nohynková.
-
Kronikářka Habří pokračuje v rodinné tradici, pamětní knihu obce převzala po svém otci
Zápisy z historie obce už z 19. století mají v Habří na Českobudějovicku. Do první pamětní knihy psalo současně několik obyvatel. Současnou kronikářkou je Milena Nohynková
-
Kronikář by nikdy neměl zůstat jako sám voják v poli, říkal zapisovatel událostí obce Řípec
„Já se ani neloučím, de facto.“ To jsou závěrečná slova z loňského rozhovoru s kronikářem Řípce Jaroslavem Fišerem, který v květnu 2020 zemřel. Nabízíme proto vzpomínku.
-
Nejlepší obecní kroniku mají ve Slavči, rozhodli porotci soutěže Vesnice roku
Diplom za vzorné vedení kroniky v jihočeském kole soutěže Vesnice roku v roce 2019 získala obec Slavče na Českobudějovicku. Události v současné době zapisuje Hana Brůhová.
-
Nejstarší kronika obce Slavče málem shořela v severních Čechách. Nakonec se ale dostala domů
Velkou stopu zanechal v kronice obce Slavče, která leží u Trhových Svinů na Českobudějovicku, Jan Tripes. Už od roku 1975 pomáhal zapisovat události v kolektivu autorů.
-
Kronikář obce Mezná bydlí v Soběslavi. Vymyslel způsob, jak vést kroniku na dálku
Proč by strojní zámečník nemohl umět dobře česky a zvládat sloh? Tak reaguje Jan Kolář, když se někdo podivuje nad tím, že je coby vyučený mechanik také kronikářem Mezné.
-
Velký rozdíl mezi popisem návštěvy Beneše a Hitlera zaujal ve starých zápisech kronikářku Větřní
Už dvacet let píše kroniku ve Větřní Marie Kalistová. Do města na Českokrumlovsku přišla jako učitelka, v roce 1998 se stala zdejší knihovnicí a o rok později kronikářkou.
-
Fotky se mohou ztratit, proto radši kreslím do knihy ilustrace, říká kronikář Sudoměřic u Bechyně
František Stach ze Sudoměřic u Bechyně na Táborsku je nejen místním patriotem a kronikářem, ale také talentovaným výtvarníkem. Projevuje se to právě v pamětní knize obce.
-
Stále stejného kronikáře mají Sudoměřice přes 40 let. Běžný život vesnice se podle něj velmi změnil
Sudoměřice u Bechyně na Táborsku mají ručně psanou a také osobitě malovanou kroniku. Desítky let do ní události poctivě zaznamenává místní rodák a patriot František Stach.
-
Nejen počasí a kultura, v kronice Kvildy má své místo i poznámka o lysohlávkách
Rokem 2009 začínají zápisy, které do kroniky šumavské obce Kvilda zaznamenává Dana Zývalová. Úkol převzala po své sousedce, které také věnovala úplně první poznámku.
Stránky
- « první
- ‹ předchozí
- …
- 6
- 7
- 8
- 9
- 10
- …
- následující ›
- poslední »