Co dělám v rozhlase:
Po 11. hodině přivítám posluchače u Písniček pro radost, po 17. hodině u Melodií podvečera. Těší mě, že můžu být v programu vysílání součástí převážně pořadů, kdy si lidé vzájemně přejí samé dobro a vyjadřují si úctu, vděčnost a přátelství.
Před rozhlasem:
Po studiích na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a po několika letech vyučování angličtiny se mi roky 2005 až 2011 sklenuly v mé první rozhlasové angažmá, kdy jsem se – sice jako obdivovatel ale vůbec neznalý hlasatelského řemesla – nejdříve učil nadechnout se ještě před rozsvícením červené, abych první větu už „ON AIR“ nezačal pazvukem „chrchrchrchchch“ vyvolaným nasáváním vzduchu.
Dále mě hlasatelka Marie Kotrbová učila správně oznámit čas, třeba: „Bylo 13 hodin, 30 minut.“, tak, abych dořekl „n“ a „t“ na konci slov. Jinak by posluchač zachytil: „Bylo třinác hodi, třice minu.“ Také mi vysvětlovala, jak vhodně sestavit nahlášení a odhlášení pořadů, jak přijímat telefonáty do vysílání i jak fundovaně zalévat květiny v hlasatelně a mnoho dalších věcí.
Zvukoví technici mě zas učili například dopočítávat čas, který zbývá na průvodní slovo, abychom se vešli do „teček“ (do „časáku“, do časového znamení). Nebo jak jim zcela jasně dát najevo, že jsem domluvil, aby pustili hudbu nebo pořad a nenastalo nejisté ticho.
Režisér Aleš Vrzák mě vedl, abych na mikrofon mluvil, jako když rozmlouvám s jedním konkrétním člověkem, který je možná zrovna v kuchyni nebo v dílně. S vědomím, že jsem blízko jeho ucha atd. Oblíbil jsem si ten dům Českého rozhlasu České Budějovice U Tří lvů 1 a lidi v něm.
Kolik let je třeba na to, aby se nováček vypracoval v opravdového hlasatele, nevím. Jistě jsem to nestihl, protože hlasatelé byli přejmenováni na moderátory. Nicméně, přišla možnost spolupracovat se stanicí Vltava, kde hlasatelé zůstali a zůstávají. A tak jsem souběžně pracoval na obou stanicích.
Jistě jsem to nestihl i proto, že v polovině roku 2011 jsem všechno tehdejší z vlastního rozhodnutí ukončil a opustil, abych si ověřil, jestli mám žít někde jinde a jinak nebo ne. A postupně jsem se skrze sled událostí, velkých i nepostřehnutelných, jak je život navlékal a navléká, znovu ocitl v rozhlasovém prostředí. Napřed v jihočeské redakci Radia Proglas a následně také od května 2015 v pořadí druhém angažmá U Tří lvů 1 – v českobudějovickém Českém rozhlase. Učení začalo nanovo, přesněji: z části oprašování naučeného a z části učení se novému.
Co mě baví:
I když mám velmi rád krásný zvuk z kvalitních reproduktorů poctivých rozhlasových her, někdy klasické hudby, jindy jazzu nebo muzikálu, i když vskutku rád usedám do divadelního hlediště na činohru, i když se nesmírně rád setkávám k popovídání s lidmi, tak se těším ze čtení v tichu nebo z jen tak ležení v tichu. Nebo mě při chůzi uchvacuje krajina, kterou jsme nezaškaredili žádnými billboardy, jen pár vesnických chalup. Jsem blažený, když jsem s člověkem nebo s lidmi v kavárně či v restauraci, kde nehraje ani rádio ani televize. Jsem u vytržení, když se alespoň na krátko mezi námi rozhostí porozumění, vztah, jaký si vysnívá Robert Walser ve svém textu „Blouznění“. (Kéž bych to nikdy nekazil.) No, snad větší prožitek mi navodí zákusek či dort. Měl jsem spíš napsat „požitek“, že.
Všechny články
-
Pradědovy šifrované zápisky, aneb: Čerstvou kronikářkou v Komařicích je Veronika Šustrová
Ta nám také v cyklu Jihočeské kroniky představí i kroniky místních částí, vesnic, Sedla a Pašinovic a ještě dvě knihy, do kterých zapisoval její praděda František Pavel.
-
Chodíme od chalupy k chalupě a získáváme vzpomínky a dokumenty. I tohle dělají kronikáři
Podíváme se do kronik dvou obcí na Českobudějovicku: Habří a Vidova. Podle záznamů v nich vyprávět budou haberská kronikářka Milena Nohynková a vidovský kronikář Petr Lexa.
-
Musí se nalinkovat a je těžká a váží čtyři nebo pět kilogramů, říká kronikářka o své kronice
Dolší díl z cyklu Kronikáři přináší vycházku do minulosti s Miluší Malinovou z Nové Bystřice a jak šel život za nového koronaviru, ukáže Daniela Wimmerová z Kaplice.
-
Musí se nalinkovat a je těžká, váží čtyři nebo pět kilogramů, říká kronikářka o své kronice
Další díl Jihočeských kronik přináší vycházku do minulosti s Miluší Malinovou z Nové Bystřice a ukázku jak šel život za nového koronaviru s Danielou Wimmerovou z Kaplice.
-
Jak obyvatelé Zlivi získali přízvisko Mrkvani a rybník název Bezdrev, prozrazuje místní kronika
Prvním kronikářem Zlivi na Českobudějovicku byl učitel Antonín Vitha, a to asi 20 let. Za druhé světové války kronika nebyla vedena. Poté se jí ujal učitel František Kříž.
-
Musela jsem se znovu učit hezky psát písmenka, směje se kronikářka města Kaplice
Osobností ve světě knihovnictví je Daniela Wimmerová z Kaplice. Vypovídají o tom různé články i její knihovnická cena. V posledních letech je ale také kronikářkou města.
-
Kronika Vrábče připomíná vyvařovací akci, tragédie, socialistické snažení i současné problémy
Od roku 2009 píše kroniku obce Vrábče na Českobudějovicku Ludmila Hálová. K tomu vede pamětní knihu vítání občánků a přispívá do místních listů zajímavostmi z historie.
-
Historie vesnice Vrábče je dobře zmapovaná. Existuje kronika školní, hasičská i o stavbě kostela
Rodinným dědictvím je v současné době kronika obce Vrábče na Českobudějovicku. Kronikářka Ludmila Hálová totiž úkol zapisovat aktuální události převzala po svém otci.
-
Kniha o historii Vidova připomíná zdejší mlýn, tvrz, kde se schovávali lapkové, i pivovar
Celkem 258 stránek má kniha o obci Vidov na Českobudějovicku, kterou napsali Petr Lexa a Monika Waldová, a nahradili tak zdejší kroniku. Shromáždili řadu dokumentů a fotek.
-
Vidov je dlouhá desetiletí bez kronikáře. Události zpětně sepsali zdejší milovníci historie
„Není to kronika a je to kronika,“ říká nad knihou o historii Vidova na Českobudějovicku Petr Lexa. V obci totiž dlouhodobě chybí kronikář a údaje zpětně doplnili nadšenci.
Stránky
- « první
- ‹ předchozí
- …
- 5
- 6
- 7
- 8
- 9
- …
- následující ›
- poslední »