Jiří Březina starší

Změny času nemám rád, říkám to rovnou. Nejde jen o to, že po každé změně špatně spím, ale hlavně mi tahle násilná hra s přírodou přijde nesmyslná ze systémového pohledu.

Objem lidského vědění se neustále zvětšuje, což je mimo jiné vidět i na stálém bobtnání školních zavazadel. Připomněl jsem si to začátkem září, když ulice zaplnili školáci.

Stroj času je zatím jen rekvizitou autorů fantastických románů, ale občas si v čase zacestujeme i bez něj. Mně se to stalo nedávno v jakémsi internetovém hračkářství.

Zbavovat se nepotřebných věcí je nepochybně umění. Sám ho neovládám, což mi naštěstí nebrání o problému zasvěceně mluvit.

Nedávno jsem po nějaké době znovu přespal v domě, kde jsem vyrostl. Vzbudil jsem se uprostřed noci a v rozespalosti chvíli přemýšlel, co je najednou jinak.

Běh domácnosti před nás staví spoustu úkolů, se kterými se musíme vyrovnat. Jeden z nejtěžších nese nadpis „Musíme se zbavit nějakých knih“.

U nás na budějovickém sídlišti Máj stále přibývá ptáků. Je to úplná invaze! Ovšem invaze pozvolná, plná opatrného rozhlížení se a především nekrvavá.

Mezi novinkami, kterými do mě buší internet, se mihnul i neobvyklý termín patnáctiminutové město. Podíval jsem se, oč jde, a nepřipadlo mi to vůbec hloupé.

Určitě vám to neušlo. Elektromobily, které dosud hrály roli exotů, se začínají množit, a s nimi i diskuse o konci spalovacích motorů a tím i aut, která jsme znali.

Mám novou matraci. Už zase. Na té minulé nebylo nic špatného, naopak. Byla zkonstruována na základě posledních poznatků vědy a vyrobena z nejrafinovanějších materiálů.