Jiří Březina starší: Den bez aut

Jakmile tam zprava přibublala, v tu ránu byly oba pruhy plné a zbytek cesty přes město jsem absolvoval v cukajících kolonách, což mi trvalo zhruba stejně dlouho, jako předchozí cesta z Třeboně. Dobrou polovinu těch kolon tvořily kamiony, které si do budějovických ulic jen zaskočily spálit pár litrů nafty, aby pokračovaly na jih do Rakouska.

Člověk nepotřebuje diplom z vysoké dopravní, aby mu došlo, že těch aut je nějak moc a také nemusí být promovaným ekologem, aby tušil, že zplodiny jejich motorů škodí všemu živému a především nám.

Bohužel ten problém je nejen vážný ale navíc skoro neřešitelný. Rozhodně se nedá začít omezením počtu aut. To je v praxi stejně neschůdné jako třeba volný odstřel automobilistů.

O moc nadějnější není ani omezování potřeb, které k současným počtům aut vedou, protože žádný politik si nedovolí odehnat od sebe všechny, kteří považují kroucení volantem za stejně nezadatelné právo jako třeba dýchání.

Zkuste si to představit. Žádné nákupy desítky kilometrů od domova, protože nám nestačí tři druhy chleba, které má pekař na rohu. Také žádné jahody v lednu a hrozny v dubnu, protože ty přijely kamionem bůhví odkud. Žádné dovolené v daleké tramtárii, kam ženeme naložená auta několikrát ročně. Jen vlak a kufr, co uneseme v ruce. Také by to chtělo děti, které trefí do školy pěšky a nepotřebují dvakrát denně mamataxi.

Města by se musela změnit na oblasti, které doopravdy a nejen slovně preferují pěšáka a cyklistu před autem, kde chodec nečeká na zelenou celou věčnost a kde cyklostezky netvoří jen obrázky po koly aut.

Dokážete si takovou utopii představit? Já moc ne. Nezbývá, než se optimisticky spolehnout na to, že lidstvo zatím většinu svých problémů vyřešilo. Buď proto, že chtělo, nebo proto, že muselo.