Jiří Březina starší: Invazní druhy

Nutrie, vlčí bob, křídlatka a spousta dalších. Jim se tu líbí, ale my je nechceme. A tak doplňujeme seznamy nežádoucích druhů a s velkými náklady je v přírodě likvidujeme, nebo se o to aspoň snažíme.

Chceme mít naši přírodu hezky českou, a utracené miliardy nás nezastaví. Podle vědců je to nutnost, ale do hlavy se mi přesto vkrádají pochybnosti.

Třeba jak původní přírodu vlastně chceme? Kdy tady vládl ten posvátný stav, ke kterému se chceme vracet? Za prvních neandrtálců, za posledních Přemyslovců nebo snad před zakládáním JZD? V přírodě i bez nás probíhají stálé změny, má tedy slovo „původní“ vůbec smysl?

Další otázkou je, jak nadějné mohou pokusy o nápravu být. Třeba taková nutrie se přes veškeré snahy šíří Evropou už více než sto let, přitom z dobříšské obory tenkrát uteklo nějakých šest párů. A zkuste ji zlikvidovat. Podobně divoká prasata, která tu žila v řádově nižších počtech a na jejich současnou invazi jsou všichni myslivci krátcí.

A pak je tu ta věc s podnebím. Mnohé druhy by ani nenapadlo se k nám stěhovat, kdyby tu teď slunce tak štědře netopilo. Na rybníce za Budějovicemi teď hnízdí nejen středomořský racek stříbřitý, ale i posvátný pták faraonů, husice nilská, zasvěcená bohyni Eset. Před pár lety by je tu nic neudrželo.

Chci tím říct, že i kdyby se povedlo ty přistěhovalce zlikvidovat, možná nám původní druhy sice poděkují, ale současně oznámí, že se stejně stěhují na sever, protože v tomhle hicu už se nedá žít.

Což jim klidně podepíšu.