Jiří Březina starší: 1. září
Druhá půlka srpna mě vždycky zbaví klidu. Něco ve mně znejistí a začne se připravovat do školy. Ne doslova, nechystám si tašku, penál ani bačkory. Ale kdyby mi někdo řekl, ve které škole se mám prvního hlásit, moc divné by mi to nepřišlo.
Roky školní docházky se do mě vypálily hluboko a druhé kolo s dětmi to dovršilo. Fenoménu konce prázdnin a nástupu do školy se do smrti nezbavím a nejspíš v tom nejsem sám.
Druhý poločas prázdnin býval vždycky stejný. V červenci jsme si užívali prázdnin naplno, ale jak se blížil konec srpna, už to nějak nebylo ono. Za vsí se místo zlatých lánů tyčily panáky, dny byly kratší, rána studenější, konec koupání. A blížila se škola.
Možná mi to nevěříte, ale koncem prázdnin už jsem se na ni těšil. Na spolužáky, na nové učitele, na chození přes pole, na to, že se věci zase dají do pohybu. Dodnes pamatuju, jak jsem doma ohmatával školní aktovku, s cvakáním otvíral a zavíral její bytelné zámky a kontroloval tužky v penále, který voněl kůží stejně jako ona.
Škola pro mě nikdy nebyla noční můra. Možná i proto, že jsem doma nikdy neslyšel věty, že tam po nás chtějí nesmysly nebo že se ta úča nejspíš zbláznila. Naši si to asi občas mysleli, ale moudře mi tím nekomplikovali vztah ke škole a chuť do učení.
A tak nám prvního září maminky oblékly něco lepšího, otcové přidali průpovídku o vykročení pravou nohou, do ruky jsme dostali kytku a vyrazili do dalšího kola.
Pokud jste právě ze začátku školního roku celí orosení, budete si asi ťukat na čelo, ale tyhle starosti vám teď závidím.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
