Jiří Březina starší: Malotřídka

A protože sám se v jednu chvíli mohl věnovat jen dejme tomu třeťákům, musel nejprve zaměstnat čtvrťáky a páťáky tak, aby se místo učení nevěnovali činnostem jiným, většinou nežádoucím. Tehdy jsme psali slohové práce, písemky systémem A-B, četli si v dějepisu nebo hledali na mapě Zanzibar.

Ty učitele dodnes obdivuju. Kromě toho, že museli v každou chvíli zaměstnat tak různorodý kolektiv, museli při všem tom přepínání také uhlídat, aby s každým ročníkem stihli probrat celou látku. Byli by z nich asi dobří projektoví manažeři.

Úroveň žáků ve třídě byla kolísavá, a pokud chtěl učitel těm slabším poskytnout něco jako asistenta, musel ho dodat z vlastních zdrojů. Zařídil to jednoduše, posadil je vedle nějakého premianta, nejčastěji pečlivé žákyně, která poctěna svou odpovědnou rolí, dělala, co mohla, a mnohdy svého svěřence vytáhla na nečekanou úroveň.

Pokaždé se to ale nepovedlo. A tak jeden spolužák narazil na svůj limit už ve třetí třídě a tu opakoval tak dlouho, až ho ze školy vysvobodil věk. Zato měl z nás nejvíc spolužáků, protože do třídy jsme s ním chodili všichni.

Zvláštní statut měli spolužáci ze zapadlé vesnice Dalskabáty (ano, ta Drdova hříšná ves), tam tenkrát neměli ani elektřinu. Procházely jim výmluvy typu „nemám úkol, došel nám petrolej“ i pozdní příchody kvůli metrovým závějím.

Z dnešního pohledu se zdá, že tohle zařízení jistě muselo v našem vzdělání zanechat díry. Nevím, ale určitě jsem nikdy nepocítil problém, který bych své první škole mohl přičítat.