Jiří Březina starší: Moje deště

Byl to ten typ deště s oblohou staženou až na zem, který nedává naději, že by měl kdy přestat. Měli jsme na sobě mokré šaty, jedli mokrý chleba a na rozdělání ohně nebylo pomyšlení.

Romantika se vytratila a vandr se změnil v zoufalé hledání suchého koutku, kde bychom se mohli usušit a vyspat. Pamatuju, že poslední noc jsme to zkusili v zahradě jakési hospody na zastřešeném pódiu. Vypadalo slibně, ale nevydrželo. Střecha začala prosakovat a po noci vyplněné šoupáním spacáků na zbývající suchá místa nás ráno zastihlo v jedné souvislé louži.

Vytrvalý déšť jiného typu jsem zažil v Anglii. Byl jemnější, žádné špagáty, ale vzduch při něm byl tak nabitý vodou, že připomínal spíš aerosol. Voda se šířila všemi směry a spolehlivě promáčela zaručeně nepromokavé oblečení i obsah nepromokavých tašek.

Naštěstí bylo teplo a tak se s tím dalo žít. Nakonec jsem si zvykl a při slabších přeháňkách už ani neoblékal bundu. Nechal jsem vodě volnou cestu, stejně by se dostala všude. Mimochodem k výbavě místních kempů patří baterie sušiček.

Úplně jiný déšť mě chytil v Alpách, tam se dobrá bunda vyplatila. Srážky udeřily bez varování, v jednu chvíli si užíváte slunce s modrou oblohou, pak zahřmí a z nebe tečou souvislé proudy.

Trvalo to slabou čtvrthodinu, ale i ta stačila, aby se pěšiny změnily v potoky a z cest byly řeky. Pak se průtrž převalila do sousedního údolí a bez jakéhokoli přechodu začalo opět pražit slunce, které všude zvedalo oblaka páry.

Přeji vám hezký den a hlavně nezmokněte.