Jan Štifter: Ještě jedno

Naši kluci, hlavně nejstarší, skoro patnáctiletý Prokop, se rádi zašívají v podkroví, protože jsou nejdál od všech ruchů, křiku a volání malých sester, které potřebují nalít šťávu, přesunout na záchod nebo ořezat pastelky, ale holky rovnou přišly do velké rodiny.

Ta šestihlavá smečka je pro ně základní představa rodinného společenství. Kdyby se doma překřikovalo méně hlasů, byl by to pro ně signál, že je něco v nepořádku. Daleko lépe usínají v místnosti, kde se mluví, méně se stydí a aktivně užívají víc slov.

Kdysi jsme si mysleli, že se dvěma syny jsme kompletní rodina, ale kluci rychle vyrostli a nám se s manželkou zdálo, že jsme ještě děsně mladí na to, abychom zůstali jen jeden druhému, a tak jsme otevřeli dveře ještě druhé skupině dětí – za kliku pak u nás doma vzaly dvě holky, dnes šestiletá Meda a tříletá Běla.

Zatímco se kluci zavírají nahoře a vyčleňují dívky ze všech her a zábav, přichází Meda s žádostí, jestli bychom si nemohli pořídit ještě jednoho brášku nebo sestřičku, ideálně oba dva.

Kdyby nám nebylo přes 40, asi bychom ji i vyslyšeli: je už skoro jedno, jestli ořezáváme pastelky nebo připravujme vodu se šťávou dvěma, čtyřem nebo šesti. A je to radost.

Největší, když to všechno doma ztichne, usne, většinou v úplně jiné posteli, ta čtveřice andílků, trochu ukřičená, protože získat pozornost dá každému někdy zabrat. A když si děti vezme babička, vyslyšíme tak trochu Medu a jdeme na jedno – vychlazené, točené.