Jan Cempírek: Pozvánka na roháče

Když se budete procházet za teplého soumraku třeba po cyklostezce v zámeckém podhradí, můžete sledovat, jak bzučivě přelétávají ze stromu na strom jako malé vrtulníčky.

Mám tyhle impozantní brouky moc rád. Hlavně samečky ozdobené mohutnými kusadly, která připomínají paroží jelenů. Ale mezi námi, lumeni to zrovna nejsou. Spíš takoví sebestřední a nafoukaní prosťáčci.

Většinu dne roháči prospí nebo se opíjí kvasící dubovou mízou a svět kolem je moc nezajímá. Právě proto jsou vítanou součástí jarního menu třeba strakapoudů nebo sojek. Hladovým ptákům tihle velcí brouci moc chutnají, ale roháči se tváří, že je jim to fuk. Neschovávají se, nebrání se a klidně se dají sezobnout.

Možná je ta jejich laxní povaha daná faktem, že na přemýšlení o přežití roháči vlastně ani nemají čas. Žijí krátce, sotva pár týdnů a za dobu své existence jsou před nimi pouhé dva úkoly: chvástat se přede všemi, jací jsou velcí pašáci a bojovat s ostatními chvastouny o přízeň samiček. Toť vše. Roháči jsou svým způsobem Donaldi Trumpové broučí říše. Ale tak nějak to k nim patří.

A že jste roháče vlastně ještě nikdy neviděli? Napravte to právě letos! Až bude hezký a teplý červnový podvečer, vydejte se na Hlubokou nějakého brouka roháče objevit.

A až ho najdete, usmějte se nad ním. Roháč je totiž, čistě filozoficky, tvorem, který polovinu života prospí, druhou polovinu proflirtuje, nakonec skončí v zobáku sojky a i přesto vypadá naprosto majestátně a hrdě.