Jan Štifter

Když si s dětmi prohlížíme fotky z dovolené, po letech jen odhadujeme, kde to vlastně bylo – zpravidla nemám ani jednu fotografii s výhledem na moře, kopec či památku.

Hledím na Senovážné náměstí v Českých Budějovicích a říkám si: Už aby to bylo. A nemyslím jen novostavbu Alšovy jihočeské galerie, ale auta na ploše, kde může být trávník.

Červenci a srpnu už nikdo neodpáře punc prázdnin. 

„Kdyby nebylo Jihočeské univerzity, nežil bych tady, ale domů bych se nevrátil,“ řekl mi nedávno jeden kamarád.

Nechtěl jsem tomu uvěřit – když jsi mi řekla, že spolu letos budeme manželé 18 let. Datum mám na prstenu i v hlavě, ale mozek šálí, že to přece nemůže být tak dávno.

„A proč v tom Klení opravujete kostel? To tam nebylo něco jiného?“ ptala se mě jedna dívka na besedě v Ústeckém kraji. Odpovídal jsem, že kostel obnovuje už celá generace.

Mám rád to toulání při státní hranici, kdy člověk netuší, jestli je na jedné nebo druhé straně, stejně jako to mívaly generace našich předků.

Dneska myslím na Marii. Tátova starší sestra, říkali jsme jí babi, protože ho vychovala. Tři sirotci si balili kufry do dětského domova a Marie rozhodla, že půjdou k ní.

Povídku Medúzy odehrávající se v posledních dnech druhé světové války napsal spisovatel Jan Štifter k 80. výročí konce války a také k 80 letům českobudějovického rozhlasu.

Jeden den v kontextu naší rodiny… Představuji si, jak děda Rudolf přepírá špinavou košili, vrací se domů jako jeden z těch, kteří Prahu převedli z války do klidných časů.