Jan Štifter

Začínáme: právě dnes. Literární festival Svinenské čtení. Středobod kulturního léta v Trhových Svinech. Akce, na jejímž začátku stál jeden telefonát do auta.

Příběh je jako bublina – vyletí a kdo chce, ten ho vidí, až praskne, zmizí. Každý viděl něco – jeden si všímal, že hází modré odlesky, které v určitém světle zrůžoví.

Děsně se mi ulevilo. Znáte to – rozpůjčujete část své milované knihovny, poctivě si do notýsku zapisujete, kdo si co odnesl, a pak ty lidi občas upejpavě urgujete.

Vzal jsem svou mamku na Sokolský ostrov. Nechali jsme děti hrát si na hřišti a koukali na to nové molo, Zátkovo nábřeží a Háječek. Mamka řekla: „Tady to prokouklo.“

Měl jsem tuhle besedu v Hořicích ve východních Čechách, v tom kraji kamenné krásy a sladkých trubiček.

Občas narazím na jméno, na texty a příběhy, u kterých si řeknu: toho člověka bych chtěl poznat. Právě teď je to Vladimír Michal.

„Babi, nekuř,“ říkával jsem jako malý kluk babičce a ta vždycky mávla rukou a řekla: „Honzíku, tak jenom jednu, jo?“ A tak to šlo pořád dokola.

Fakt už není čas ani prostor na další pěstování nenávisti. Osmdesát let po druhé světové válce tu nezůstal nikdo, kdo byl aktivním strůjcem tehdejšího zla.

Vlastně by to měla být základní školní výbava. Porozumět sousedům a taky dopisům nebo deníkům po babičce a dědečkovi, ale je to to nejposlednější, na co dnes škola myslí.

Tak už je to tady zase – už zase slyším, že tahle země nevzkvétá, že se nemáme dobře, lidé kritizují stav věci z pohodlí svých bytů, z pozice zaměstnanců nebo živnostníků.