Jan Štifter

„Tak tohle už, tati, nechci nikdy vidět…“ Fascinuje mě, o co si tak malé děti – naše děti, umějí říct. Na co dokážou upozornit. Jak se vůbec nebojí vyjadřovat pocity.

Raduju se z nového hřiště na Palačáku, ač někteří říkají, že přímo do náměstí dětské hřiště nepatří – podle mě je to skvělé místo pro setkávání.

Jel jsem nedávno z Brna do Semil. Večer jsme vyhlašovali Strom roku a ráno jsem cestoval na besedu. Měl jsem na přejezd celý den, nikam jsem nespěchal, a stálo to za to.

Se spisovatelem Adalbertem Stifterem nás pojí nejen kořeny, ale i vztah k jihočeskému pohraničí – kdykoliv vidím kostel v Horní Plané, zdá se mi, že jsem zase trochu doma.

Závidím Polákům příběh jejich odporu. To, jak hájí svou pozici, už jednou obnovovali stát a klidně ho postaví znovu, protože domy se staví snáz než pokažená národní hrdost.

Procházeli jsme si vesnice na rakouské straně Šumavy, při hranici, která 40 let oddělovala sousedy, a s kamarádem – památkářem zaostřili na detail těch starých stavení.

Vedli jsme s přáteli diskusi o tom, jestli je lepší postavit před dům auto, nebo strom. A bylo to nerozhodně, dobrá polovina vyjadřovala potřebu parkovat co nejblíž dveřím.

Teď, těsně před volbami… nadechněte se a pojďte hlasovat pro strom roku. V tom křiku stran a hnutí, v tom souboji o budoucnost země… je příjemné slyšet taky šumění stromů.

Ptala se mě Meda, jestli se jednou, až tady nebudu, stanu jejím andělem strážcem, budu ji hlídat a držet za ruku, když si bude připadat sama, a chránit ji.

„Máme to tu krásný, co?“ konstatoval kapitán přívozu z Horní Plané na Bližší Lhotu. Právě zapadalo slunce a rybáři se houpali na vlnách, jak přívoz prorážel hladinu.