Jan Štifter

Běle bylo pět let – a je to přesně ten věk, kdy všechno do sebe teprve zapadá. A aby to zapadalo rychleji, sype dítě na rodiče jednu otázku za druhou.

Mnozí z nás se řídí posvátnou úctou ke knihám. Kdy ale vznikla? Nad tím se zamýšlí Jan Štifter.

Celkem to motám. Někdy jedu do Wroclawi, jindy do Vratislavi. Říkám Linz i Linec, ale zásadně Berlín, Vídeň nebo Drážďany.

Napsal jsem letos v létě celou sérii dopisů. Donutila mě k tomu dcera Meda – chystala se na svůj první letní tábor a připomněla mi, že dětem se přece píšou psaníčka.

Někdy se to nezdá, ale stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Jsme uprostřed dobrých příběhů. Obklopeni lidmi, kteří dělají tenhle svět lepším.

Nemáte náhodou nanuky? Ve dveřích stála sousedka, sháněla něco ledového pro manžela, právě ho bodla vosa do jazyka. „Potřebuje to něčím chladit,“ říkala.

Začínáme: právě dnes. Literární festival Svinenské čtení. Středobod kulturního léta v Trhových Svinech. Akce, na jejímž začátku stál jeden telefonát do auta.

Příběh je jako bublina – vyletí a kdo chce, ten ho vidí, až praskne, zmizí. Každý viděl něco – jeden si všímal, že hází modré odlesky, které v určitém světle zrůžoví.

Děsně se mi ulevilo. Znáte to – rozpůjčujete část své milované knihovny, poctivě si do notýsku zapisujete, kdo si co odnesl, a pak ty lidi občas upejpavě urgujete.

Vzal jsem svou mamku na Sokolský ostrov. Nechali jsme děti hrát si na hřišti a koukali na to nové molo, Zátkovo nábřeží a Háječek. Mamka řekla: „Tady to prokouklo.“