Jan Štifter

Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí ta starší paní předložila na pokladně svou kabelku. Otevřela tašku, aby do ní prodavačka mohla nahlédnout. Bez vyzvání.

Hledám stůl do domu. Značka: poctivý, nejlépe dubový, ke kterému se vejde alespoň šest lidí. Chceme kus nábytku s příběhem – oděrky a šrámy ve dřevě vítány.

Ta holka se táhla s kufrem, bylo mi jí líto. Nabídl jsem se – přece s tím nákladem nepůjde od vlaku po schodech sama. Byla vděčná, jen mě varovala, že je kufr těžký.

Matouš je naháněčem všech obchodníků v Rybní ulici. Dohazuje zákazníky pekařovi a krejčímu, vodí chlapy do proslulého nevěstince Café Groll. A sám tam najde lásku…

Běle bylo pět let – a je to přesně ten věk, kdy všechno do sebe teprve zapadá. A aby to zapadalo rychleji, sype dítě na rodiče jednu otázku za druhou.

Mnozí z nás se řídí posvátnou úctou ke knihám. Kdy ale vznikla? Nad tím se zamýšlí Jan Štifter.

Celkem to motám. Někdy jedu do Wroclawi, jindy do Vratislavi. Říkám Linz i Linec, ale zásadně Berlín, Vídeň nebo Drážďany.

Napsal jsem letos v létě celou sérii dopisů. Donutila mě k tomu dcera Meda – chystala se na svůj první letní tábor a připomněla mi, že dětem se přece píšou psaníčka.

Někdy se to nezdá, ale stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Jsme uprostřed dobrých příběhů. Obklopeni lidmi, kteří dělají tenhle svět lepším.

Nemáte náhodou nanuky? Ve dveřích stála sousedka, sháněla něco ledového pro manžela, právě ho bodla vosa do jazyka. „Potřebuje to něčím chladit,“ říkala.