Jan Štifter

Procházeli jsme si vesnice na rakouské straně Šumavy, při hranici, která 40 let oddělovala sousedy, a s kamarádem – památkářem zaostřili na detail těch starých stavení.

Vedli jsme s přáteli diskusi o tom, jestli je lepší postavit před dům auto, nebo strom. A bylo to nerozhodně, dobrá polovina vyjadřovala potřebu parkovat co nejblíž dveřím.

Teď, těsně před volbami… nadechněte se a pojďte hlasovat pro strom roku. V tom křiku stran a hnutí, v tom souboji o budoucnost země… je příjemné slyšet taky šumění stromů.

Ptala se mě Meda, jestli se jednou, až tady nebudu, stanu jejím andělem strážcem, budu ji hlídat a držet za ruku, když si bude připadat sama, a chránit ji.

„Máme to tu krásný, co?“ konstatoval kapitán přívozu z Horní Plané na Bližší Lhotu. Právě zapadalo slunce a rybáři se houpali na vlnách, jak přívoz prorážel hladinu.

Na španělské pláži, poblíž které jsme před pár týdny trávili dovolenou, bylo tak málo turistů, že jsme mohli desítky minut sedět na kraji moře a tiše hledět do nekonečna.

Ten večer před prvním slovem nového románu…. Ten večer před první větou, stránkou, před prvním škrtnutím… připadáš si zase jako kluk, který se chystá na první rande.

A stalo se mi to zase. Na autorské besedě ke mně přišel čtenář a oslovil mě „Jirko“. Už se nebráním, taky není čemu, jen mě zas překvapilo, že je to pořád ten stejný Jirka.

Když přišel synek, táhne mu na šestnáctý rok, s tím, že by byl klidně v osmnácti táta, jednoduchá matematika ze mě udělala dědu ve třiačtyřiceti – a nepřišlo mi to brzy.

Když si s dětmi prohlížíme fotky z dovolené, po letech jen odhadujeme, kde to vlastně bylo – zpravidla nemám ani jednu fotografii s výhledem na moře, kopec či památku.