Jan Štifter: Jeden činžák
Fakt už není čas ani prostor na další pěstování nenávisti. Vlastně pro to nevidím jediný rozumný důvod. Osmdesát let po druhé světové válce tu nezůstal nikdo, kdo byl aktivním strůjcem tehdejšího zla; nikdo z tvůrců toho nejhoršího, co střední Evropa kdy poznala.
Jsem vlastně rád, že jsme se téhle chvíle dočkali. Protože teprve teď přichází doba, kdy na sebe můžeme hledět bez výčitek. Není totiž komu a co vyčítat.
Stejně jako je nesmysl spílat dnešním Švédům za to, že nám kdysi ukradli poklady rudolfínské Prahy, není dnes komu nadávat za nepředstavitelnou bolest poloviny minulého století. Je to pryč – a děti nelze soudit za hříchy jejich rodičů.
Střední Evropa je jako společný dům. Činžák nebo panelák, ve kterém musíme pěstovat vztahy, ať se nám to líbí, nebo ne. Potkáváme se na schodech, potkáváme se ve výtahu a přes tenké zdi slyšíme jeden druhého. Sdílíme jeden prostor, jedno soužití.
Poslední události sice ukázaly, že česko-německé vztahy zdaleka nejsou tak zdravé, jak jsme si možná naivně mysleli, optikou otevřených hranic, propojené ekonomiky, znovu sjednoceného světa. Ale co není zdravé, má tendenci směřovat k uzdravení.
Strach a nenávist plodí jen další bídu a zmar. A v tom našem společném domě, na tom našem malém dvorku, už jich v minulosti bylo víc než dost. Protože dům, kde se sousedé jenom hádají, začne zase brzy chátrat.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
