Jan Flaška: Dostárnout do věcí

Například v opeře „Carmen“ se chlap nechá zničit od ženské, co by dneska měla vlastní reality show, zatímco Španělsko kolem nich řeší emoce výhradně bodáním a zpěvem.

Nebo „Prodaná nevěsta“: celá vesnice si dělá nároky na jednu a tu samou ženskou, aby se nakonec překvapivě zjistilo, že láska není na prodej. Než na to přijdou, trvá to dvě hodiny hromadného halekání v krojích.

A co teprve takový „Don Giovanni“: borec balí všechno, co se hýbe, až ho jednou přijde ztrestat kamenná socha, protože už toho bylo i na peklo moc.

Trochu jsem se proto podivil, když můj stejně starý kamarád Martin začal před pár lety do opery dobrovolně chodit. Všiml si přitom, že v hledišti sedí hlavně prošedivělí diváci. Opera z toho bývá nervózní a snaží se nalákat mladé všelijakými moderními prvky. „Jenže oni nepochopili,“ vyprávěl mi Martin, „že do opery pořád chodí noví diváci. Akorát jsou to noví staří diváci. Na světě jsou prostě věci, do kterých člověk musí dostárnout.“

Když mi bylo patnáct, připadala mi opera jako něco, co si vymysleli staří lidé, aby měli kam chodit v oblecích. Přišlo mi absurdní sednout si na tři hodiny a poslouchat cizí problémy zpívané v italštině. Jenže člověk časem zjistí, že svět kolem něj se skládá hlavně z věcí, které by mu v patnácti připadaly jako špatně napsaná opera.

A pak se jednoho dne přistihne, že sám sedí v hledišti a sleduje, jak chlap v punčochách zpívá na kamennou sochu, a říká si: „No jo, vždyť tohle já znám…“