Jan Flaška: Kdybych byl hovnivál

Fakt, že by takový slepičí člověk obden porodil menší meloun, mě fascinoval. Ponořil jsem se proto do studia a zjišťoval, jaké možnosti by mi nabízelo převtělování se do různých živočišných druhů.

Například jsem spočítal, že kdybych byl při své váze pavoukem, vyprodukoval bych denně 100 až 300 kilometrů třímilimetrového lanka. Omotal bych si celé Budějovice a ještě k nim přivázal Temelín.

Jako blecha bych vyskočil do výšky 260 až 350 metrů, takže bych mohl přeskočit frontu na Eiffelovku a přistát rovnou na jejím vrcholu.

Jako mravenec bych unesl skoro čtyři tuny, takže bych si mohl na záda naložit dvě osobní auta a vyrazit s nimi do schodů.

Kdybych chtěl místo tahání věcí na zádech svůj náklad tlačit, vyplatilo by se mi být hovnivál. Utlačil bych 75 tun, což odpovídá jednomu plně naloženému železničnímu vagónu. Nezapomínejme přitom, čím by byl ten vagón naložený.

Jako žirafa bych měl jazyk dlouhý skoro půl metru, a díky tomu bych si konečně mohl olíznout loket, což je sen, který lidstvo pronásleduje po generace.

Fascinující je i klíště, které vydrží až několik let bez jídla, aniž by přitom začalo být nervózní. Jako muž bych takovou vlastnost uměl ocenit. Pak už by mi jenom stačilo, abych se jednou za život na někoho přisál. Z večeře bych odešel se dvěma sty litry krve v bříšku a s pocitem dobře odvedené práce. Z obtížného hmyzu bych se tím kvalifikoval rovnou na regionální katastrofu.

Zkrátka – po několika hodinách rešerší jsem dospěl k závěru, že příroda je neuvěřitelně nespravedlivá. Slepice každý den porodí meloun, blecha vyskočí na mrakodrap, mravenec unese auto a klíště by dokázalo vyvolat mimořádnou událost. Jedině člověk dostal do vínku schopnost platit hypotéku, občas si natáhnout sval při vstávání z gauče a mít radost, když najde parkovací místo blízko vchodu.

A to je, obávám se, náš úděl.