Jan Cempírek: Puboši v klášteře
Občas provádím v klášteře ve Zlaté Koruně. Návštěvníci jsou různí. A někdy vyfasuji puberťácký kolektiv. Mezi námi – ostatní průvodci puboše moc nemusí, ale já je mám docela rád.
Shodou okolností jsem je vyfasoval i na poslední prohlídku mé letošní průvodcovské sezóny ve Zlaté Koruně. Třídu VII. A z jednoho okresního města.
A byli fajn. Takoví normální klackové a slečny, žádné sněhové vločky. Když s nimi jednáte na rovinu a nehysterčíte, máte vystaráno.
Složení VII. A bylo klasické: pár uličníků, kteří „hlásí“. Pár slečen, pro které byl odvaz smočit si prstíky ve svěcené kostelní vodě a naznačit make-up. Jeden prima chytrý kluk, který se opravdu ptal, protože ho to zajímalo. A třeba i čahoun Ben, který mi sem tam utekl kamsi dopředu, schoval se za nábytek a na své spolužáky bafal.
Byla to pestrá a docela zábavná prohlídka. Ve Zlaté Koruně naštěstí nejsou na prohlídkových okruzích křehké vázy ze 15. století, ani originální malby mistra Pimprleho, proto zde není ani důvod k panice, když občas zazní alarm. Naopak, je to součástí zážitku: „Ty voe, pamatuješ, jak jsme spustili v klášteře alarm, to byla velká paráda!“
Takže má poslední letošní prohlídka ve zlatokorunském klášteře byla prima. A korunovaná Benem. Když jsem totiž třídu VII. A vypouštěl ven a naposled v letošní sezóně zavíral kostelní dveře, podal mi uličník Ben ruku. A přeskakujícím hlasem řekl: „Tak tady to bylo dobrý, fakt. Sem vezmu i rodiče.“ No řekněte, může puberťák průvodci vyseknout větší poklonu?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
