Jan Cempírek: Pocta dobrodruhům všedního dne

A staré časy se mi připomenuly hned na startu. Zjistil jsem, že mám téměř vybitý mobil. A že tedy nemohu jít podle aplikace, ale budu se muset spokojit s turistickými ukazateli a polohou slunce.

Místo pocitu paniky jsem se zaradoval. Vzpomněl jsem si na legendární knihu Karpatské hry. Autor v ní popisuje svoje toulky po horách, a jak překonával nepříjemnosti smyšlenými hrami. Když měl puchýře, začal hrát Hru na gazelí nohy, když mu došlo jídlo, vymyslel si Hru na hlad a podobně.

Takže já si vymyslel Hru na cestu bez mapy. A byla to zábava. Ztrácel jsem se, nacházel. Nachodil mnoho kilometrů navíc. Ale víte co, moc mě to bavilo. Protože to bylo součástí té hry.

Improvizované putování krajinou takřka naslepo se změnilo v zábavnou cestu s mnoha překvapeními. A nejlepší na tom bylo, že na vlak do Strakonic jsem došel v klidu a na čas.

Cestou domů jsem proto o konceptu těchto osvěžujících vnitřních her přemýšlel. Dumal jsem, kolik lidí kolem mě je hraje? Nemyslím ty taktické, mocenské nebo manipulativní hry. Ale prostě soukromé hrátky, kterými si dělají bohatší život a kterými překonávají různé překážky a nepohodlí.

Takových lidí je určitě spousta. Nějaká vnitřní hra pro potěchu je totiž úplně zadarmo. Dá se hrát kdekoliv, ať jste v práci, na výletě, nebo třeba i v nemocnici a koukáte do stropu. Je to prima věc, řekl bych. Stát se tu a tam dobrodruhem všedního dne. A nemusíte k tomu ani ztratit mapu.