Jan Cempírek

Miluju hospodské česnečky. Zaprvé mi opravdu chutnají. Ale hlavně – za druhé – když si mohu česnečku dopřát, znamená to, že mám ten den pohov.

Stalo se začátkem léta, v Alpách. Kousek pod Dachsteinem mě a kamarády zastihla bouřka. Skutečně to bylo divoké.

Vrátil jsem se z Toskánska. Byl jsem tam poprvé – a hned láska. Nejen kvůli Sieně, Lucce nebo šikmé věži, ale hlavně kvůli krajině. Mírně zvlněná, zelená, s domky a sady.

Stanislav Žák je původní profesí stavař. Dal se ale na výrobu zmrzliny a jeho gelateria ve Strážném na Šumavě se brzy stala nepřehlédnutelnou na gastromapě Česka.

Návody na splněná přání znějí jednoduše: vyslov touhu a Vesmír ji splní. Nebo: chyť zlatou rybku a požádej. Ale pozor! V té jednoduchosti číhá past.

Mstivost je ošklivá vlastnost. Ale víte, že se mstí i technika? Stroje? Přestane vám třeba fungovat kávovar. Přivolaný technik jen zmáčkne čudlík a mašinka se rozběhne.

Tuhle mi došlo, jak rád mám věci, které vydrží. Opravdu vydrží. Dvacet let, pětadvacet – nebo i víc. V době, kdy se všechno rozpadne, si hýčkám pár kousků „superdržáků“.

Z okna našeho domku vidím na Kleť. Chodím tam rád. Už od dětství. Je to pro mě důvěrně známé místo, které se nikdy neomrzí. Vždycky mě tam něco potěší.

Žijí docela běžný život mladých lidí v německém jazykovém ostrůvku u Českých Budějovic. Jenže se píše rok 1938 a mezi Čechy a Němci dochází k prvním národnostním třenicím…

Jedním z nejzajímavějších – a zároveň nejzákeřnějších – slov v našem jazyce je nenápadné „se“. Pouhá dvě písmenka, a přitom nám vstupují do života téměř denně.