Jan Cempírek

Je první středa v měsíci, poledne. A už to začíná. Kvílení, skučení sirény. A plechový hlas: zkouška sirén, zkouška sirén. Měsíc co měsíc, rok co rok.

Je podzim. Sociální sítě plní fotografie košíků hub. Pod dojmem této masáže to člověku nedá. Tedy – nabrousit kudličku, popadnout košík, sednout do auta a hurá do lesa!

Budějčáci jsou úžasní. Od světa žádají jen jedinou věc. Aby „byl hezkej“. To je základní budějcká mantra a volební hnutí, které se této libůstky chopí, má přízeň zajištěnu.

Bramborová polévka má v české kuchyni pověst dost střídmou. Patří mezi nejzákladnější jídla, dovede ji uvařit každý kuchařský novic. Vždyť na přípravě bramboračky nic není.

Měsíc květen je o kytičkách... a o milencích. Recepty na bujnou zahradu přenechám jiným, ale o milencích bych hovořit chtěl. Nikoliv ve smyslu erotickém, ale lingvistickém.

Nedávno jsem slyšel vtipnou báseň budějovické básnířky Kateřiny Bolechové o fenoménu jablek na cestách.

Znáte pojem barnumská reklama? Možná ano, možná ne. Ale její příběh ukazuje, že lidé se nemění a zůstávají stejní.

Když píši tento sloupek, uvědomuji si, že jsou dva druhy tvorby. Třeba takový malíř – ten udělá halabala pozadí a pak  cizeluje, přidává fleky, až hle, dílo jest na světě!

Ptala se mě včera žena, co si vlastně povídáme s těmi kluky v hospodě? Věru těžká otázka. Do hostince se chodíme vykecat a připadáme si u toho moudří a vtipní, žádná věda.

Nevím, jestli bych dnešní sloupek neměl začít spíše mňouknutím: Mňau! Abych byl „in“. Věci se totiž mají tak, přátelé. O víkendu jsem navštívil příbuzného – strejdu Milana