Jan Cempírek: Proč krmit ptáčky
Krmit ptáčky. Když to řeknete mlaďochovi, ušklíbne se. A hned vás šoupne do kategorie nemohoucího důchodce v parku. Také jsem si to kdysi myslel.
Jenže na spoustu věcí se přijde až věkem a i ke krmení ptáčků musíte takříkajíc dozrát. Do parku s nadrobeným rohlíkem zatím nechodím. Ale kdo ví! Doma na zahradě si krmení opeřenců totiž už teď užívám.
Přímo proti kuchyni máme velké krmítko, pravý švédský stůl pro kosy a hrdličky. Drobní pěvci přilétají na druhé, speciální závěsné krmítko, které vyrobil dle vlastního návrhu kamarádův táta pan Jirka, za což mu děkuji.
Suma sumárum, baští u nás ptáci z širého okolí, koňadry, vrabci, též hodně červenek a poslední léta i rehků. Pozoruji z okna ty hašteřící se mrňouse a začínám chápat to, co mi dříve unikalo. Že jak člověk stárne, tedy, ehmm, jak moudří, oceňuje na ptáčcích nejen jejich apetit, ale i celkovou živost a neposednost. Je to prostě osvěžující, vnímat ty malé rošťáky, jak poskakují, poletují, zobou, hašteří se, a tak vůbec.
Ale zpět k tomu parku. Třeba i mě tam jednou cesty osudu dovedou. Už teď dokážu rozklíčovat, že senioři na lavičkách tam totiž nejsou jen coby hříčky osudu, ale naopak jako záměrní účastníci zajímavého divadla. Že totiž i oni mají sice někde doma krmítka, jako já, ale že v parku je holt větší zábava.
Potkají tam totiž své kolegy krmiče a s nimi mohou nejen sledovat hopkající ptáčky, ale sdělovat si i receptury na co nevýživnější ptáčkové směsi, na co nejatraktivnější pamlsky a prostě si poklábosit.
Zkrátka už chápu, že krmení ptactva v parku není žádnou konečnou stanicí pro vetché seniory nad hrobem, ale naopak činorodou aktivitou pro všechny, kteří si chtějí společensky užít, udělat nějaký ten dobrý skutek, a ještě si u toho pokecat. Což není vůbec od věci.
Související
-
Jan Cempírek: Čaj z louky u hájovny
Právě jsme se vrátili se ženou z procházky. Venku mrzne, a tak otázka: „Dáme čaj?“ je vlastně zbytečná. „A jaký chceš?" zajímá se manželka. Říkám, že nějaký bylinkový.
-
Jan Cempírek: O žvanění a podobných věcech
Potkal jsem nedávno kamaráda, spisovatele, známého tím, že při každém hovoru zmíní, koho zná, s kým si píše, kdo o něm co řekl. A nezklamal ani tentokrát.
-
Jan Cempírek: Nejdepresivnější den v roce
Chtěl bych si výsknout! A zvolat juchuchů! Proč? Čistě rebelsky. Nějaká moudrá hlava totiž vyhlásila dnešek, tj. třetí pondělí v měsíci lednu za nejdepresivnější den roku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
