Jan Cempírek: Proč krmit ptáčky

Jenže na spoustu věcí se přijde až věkem a i ke krmení ptáčků musíte takříkajíc dozrát. Do parku s nadrobeným rohlíkem zatím nechodím. Ale kdo ví! Doma na zahradě si krmení opeřenců totiž už teď užívám.

Přímo proti kuchyni máme velké krmítko, pravý švédský stůl pro kosy a hrdličky. Drobní pěvci přilétají na druhé, speciální závěsné krmítko, které vyrobil dle vlastního návrhu kamarádův táta pan Jirka, za což mu děkuji.

Suma sumárum, baští u nás ptáci z širého okolí, koňadry, vrabci, též hodně červenek a poslední léta i rehků. Pozoruji z okna ty hašteřící se mrňouse a začínám chápat to, co mi dříve unikalo. Že jak člověk stárne, tedy, ehmm, jak moudří, oceňuje na ptáčcích nejen jejich apetit, ale i celkovou živost a neposednost. Je to prostě osvěžující, vnímat ty malé rošťáky, jak poskakují, poletují, zobou, hašteří se, a tak vůbec.

Ale zpět k tomu parku. Třeba i mě tam jednou cesty osudu dovedou. Už teď dokážu rozklíčovat, že senioři na lavičkách tam totiž nejsou jen coby hříčky osudu, ale naopak jako záměrní účastníci zajímavého divadla. Že totiž i oni mají sice někde doma krmítka, jako já, ale že v parku je holt větší zábava.

Potkají tam totiž své kolegy krmiče a s nimi mohou nejen sledovat hopkající ptáčky, ale sdělovat si i receptury na co nevýživnější ptáčkové směsi, na co nejatraktivnější pamlsky a prostě si poklábosit.

Zkrátka už chápu, že krmení ptactva v parku není žádnou konečnou stanicí pro vetché seniory nad hrobem, ale naopak činorodou aktivitou pro všechny, kteří si chtějí společensky užít, udělat nějaký ten dobrý skutek, a ještě si u toho pokecat. Což není vůbec od věci.