Zdena Kolářová: Opalování s naftou

Jedna naše sousedka dohnala své opalovací snahy tak daleko, že vypadala jako Apač na válečné stezce. Byla zcela černá a scvrklá jako švestka po podzimním mrazíku.

O bronzový odstín kůže jsem bojovala i já. Moje tehdejší kamarádka to měla dobré. Měla kůži připomínající zrající olivy a opalovala se velmi snadno. Já jsem byla vždycky „ na buřta“. Zepředu a zezadu červená, po stranách bílé lampasy.

Na plovárnu jsme s Danou chodily každý den. Mazaly jsme se Nubianem jediným opalovacím krémem, který byl tehdy k dostání. Byl hnědý a když byl čerstvě použit, voněl exoticky. Večer jste páchli jak připálený hrnec, nehledě na to, že krém pouštěl hnědou barvu a zašpinil všechno oblečení.

Dana se brzy vybarvila do krásně dráždivého odstínu, já byla pořád skoro bílá jak ředitel vápenky. Tak jsem přišla s nápadem, jak opalování urychlit. Obstarala jsem láhev nafty, vylezly jsme s Danou na střechu paneláku, kde bydlela, a pekly se tam celé odpoledne.

Po vysprchování to v Danině koupelně páchlo jak v autoservisu a já dostávala zimnici. Do rána jsem byla pokrytá neuvěřitelným množstvím puchýřů, nejen na těle, ale i na obličeji.

Na kožním oddělení, kam mě máma dovlekla, nechtěl doktor uvěřit, co vidí. Nešlo mu do hlavy, že skoro dospělý člověk udělá něco takového. Čtrnáct dní jsem nemohla chodit do školy, skoro půl roku jsem se vyhýbala zrcadlu, protože jizvy na obličeji vypadaly strašně.

Ještě teď – po padesáti letech – mám na tváři místo, které je citlivé a ví, že se tam něco nepříjemného dělo. Myslím, že jsem měla velké štěstí, že to nedopadlo hůř. Tak až se budete zase někdy opalovat, myslete spíš na zdraví než na krásu.