Jan Flaška: Dveře a jiná ponížení

Paradoxně větší problém než dostat se dovnitř mívám dostat se ven. Člověk udělá, co bylo třeba, umyje si ruce, otočí se – a před ním jsou troje naprosto stejné neoznačené dveře. Kterými vešel, samozřejmě netuší, protože při vstupu řešil naléhavější otázky. Nikdy jsem nepochopil, proč u nás panuje zvyk nenapsat na dveře, že vedou ven. Jako by si člověk musel čerstvý vzduch zasloužit.

Opačný problém nastává, když člověk musí na úřad, do nemocnice nebo jiné instituce. Tyhle budovy mívají celou stěnu vstupních dveří, z nichž otevřít lze jedny jediné. Občas na některé z těch ostatních někdo empaticky nalepí cedulku „Vchod vedle“, což je v podstatě synonymum pro „Hodně štěstí“.

Zvláštní kapitolou jsou instituce sídlící v domech z minulých století. Tam mívají dveře kliku ve výši očí a o velikosti vaší paže. Ještě před vstupem je vám tak naznačeno, kde je vaše místo a jaký typ rozhovoru vás uvnitř čeká.

A pak tu máme prosklené dveře na fotobuňku v obchoďácích. Jsem přesvědčený, že mě osobně vyhodnocují jako málo perspektivního zákazníka. Někdy jim musím předvést ponižující taneček, složený z poskakování, mávání rukama a hluboké vnitřní hanby, než mě konečně pustí dál.

Někdy si říkám, že s lidmi je to vlastně dost podobné jako s těmi dveřmi. Někteří mají otevřeno dokořán. K dalším se dostanete jen zadním vchodem. Před jinými musíte tančit, ale oni se vám ne a neotevřou. Skáčete a máváte před nimi, dokud nepřijde ostraha. A taky občas zjistíte, že než bušit na dveře a lomcovat klikou je někdy jednodušší jít hledat jinou budovu.

No a pak jsou tu samozřejmě lidé, u kterých si až po letech uvědomíte, že jste celou dobu stáli vedle záchodu a marně hledali východ.