Jiří Březina starší: Cédéčka

V bytě přibývaly stojany a poličky, až nám lesklé krabičky zabraly hezký kus bytu. A zabírají ho dodnes. Utírám z nich prach a přemýšlím, co s nimi.

Poslouchám je už jen výjimečně, většinu jsem neslyšel deset let. Žijeme v době streamování, hudba přitéká po internetu jako voda a vytryskne kdekoli, kam ukážete. Za pár korun měsíčně si můžu pustit kteroukoli z milionů skladeb, skoro cokoli, co se kdy nahrálo, a zvuk je daleko kvalitnější, než mohu se svýma stárnoucíma ušima vůbec ocenit.

A přiznám, že na manipulaci s cédéčky jsem už líný. Kdysi jsem ocenil, že je nemusím v půlce otáčet, jako gramofonové desky. A teď mi přijde složité i zvednout zadek, vyloupnout je z obalu a strčit do šuplíku na přehrávači. A co tedy s nimi? Praktické řešení by bylo nabídnout je v bazaru, a pokud se neprodají, prostě je vyhodit. Utřít slzu a uvolněný prostor využít rozumněji.

Jenže odjakživa nejsem stavěný na praktická řešení a tohle nedokážu. Nejsem sběratel a nechci jen tak hromadit nepoužitelné věci. Ale pro mě mají ty lesklé krabičky svou cenu, i když je neotevřu. Jejich obaly mi připomínají, kdy jsem je koupil, kdy poslouchal a s kým. A i když si pak třeba stejné album pustím ze streamu, čas stejně na chvíli skočí zpátky.

Ale přiznám se, že ty miliony nahrávek na streamovací aplikaci mě až děsí. Jako bych vstoupil do amazonského pralesa bez průvodce. Aplikace to ví a snaží se mi odhrnout liány z cesty a dovézt mě k něčemu, co se mi bude líbit. Nabízí mi hudbu podobou té, co poslouchám, nebo takovou, kterou si oblíbili moji vrstevníci. Ale při vší ochotě se do mého vkusu trefuje daleko hůř, než kdysi prodavač v cédéčkárně.

Pokrok nezastavíme.