Antonín Pelíšek: Kachny na rybníčku
Příchod opravdového jara ohlásí u mě na chalupě pokaždé ptáci. Nemyslím tím čápy, nenašli by tady vhodný komín, ale kachny divoké.
Už někdy před deseti lety si oblíbily malý návesní rybníček, kde pravidelně hnízdí, vyvádějí mladé, přes léto krouží po okolí a s podzimem mizí neznámo kam, aby se zase vrátily.
Jejich jarní křik je mocný. V minulých letech pokaždé o své oblíbené teritorium bojovaly nejméně dva páry těchto ptáků. Vítěz pak mohl za odměnu obsadit malý ostrůvek porostlý rákosím a vysedět potomky.
Letos jsem však zpozoroval změnu. Pravidelný scénář příletu a usazení na dobyté území se změnil. Na rybník dosedly tři páry kachen, které mezi sebou přestaly bojovat o prostor. Plavou společně, skoro promíchaně a docela se snášejí. Jsem zvědavý, kde a jak zahnízdí.
Když jsem o této novince přemýšlel, napadlo mě několik příčin toho až nebeského klidu a míru. Kachny totiž pravidelně přikrmuje soused bydlící u rybníka a na místo hojnosti se proto logicky vracejí jejich potomci. Geneticky je to taková větší rodina.
Možná způsobilo letošní pohodu právě pokračování generací, ale dost možná kachny přišly – na rozdíl od nás, lidí – na to, že i na malém rybníčku lze žít v klidu. Nakonec – jak zpíval Jan Werich – člověk si může brát příklad ze zvířat.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
