Jan Flaška: Hlavně jistotu

Během posledních Vánoc se ukázalo, že i já už jsem dospěl do tohohle věku. Při vybalování dárků vyšlo najevo, že jsem tenhle přístup dokonce ještě posunul dál, neboť jsem se rozhodl neomezovat ho jen na kalendáře a ponožky.

Například své mamince jsem daroval knihu. Vybíral jsem ji dlouho a pečlivě, abych se strefil do jejího čtenářského vkusu, úplně stejně pečlivě, jako jsem pro ni tutéž knihu vybíral minule.

Také bratrovi jsem pořídil knihu. Stejnou, jako ode mne dostal před několika lety. Bratr poděkoval, řekl, že ji ještě nečetl, a já jsem se radši neptal, jestli to platilo i minule.

Nezůstal jsem ale jen u knih. Tchyně například dostala vysavač. Malý, šikovný, kuchyňský vysavač akorát tak do ruky, přesně takový, co koupila tchánovi pod stromeček ona sama. Nevím, co teď budou dělat se dvěma vysavači. Pořádat závody ve vysávání je zbytečné, tchyně by pokaždé vyhrála, neboť má – na rozdíl od tchána – mnohaletý trénink. Tchána jsem viděl s vysavačem v životě jedinkrát, když se ho pokoušel opravit.

A tak jsem si tentokrát poprvé sepsal seznam dárků, které ode mne moji blízcí k Vánocům dostali. Možná si myslíte, že jsem to udělal proto, abych se poučil z vlastních chyb. Jenže Vánoce nejsou o poučení. Jsou o opakování. O návratech. O tradicích a jistotách. A přesně tyhle pocity chci svým blízkým zprostředkovat i napřesrok – tím, že ode mě zase dostanou úplně to samé.