Jan Flaška: Stačí chvilka a je to v troubě

Znáte recepty: „Sušenky vložíme do předehřáté trouby a necháme deset minut péct.“ Deset minut, řeknete si, to je věčnost! To se dá stihnout věcí! Rychlá káva. Poklidit. Odpovědět na e-mail. Lehnout si a ujasnit si priority. Za deset minut kuchyňský budík zvoní, vy nemáte hotovo, tak si řeknete, deset nebo dvanáct minut, to není takový rozdíl, ještě tohle domyjete a utřete a odnesete, no a když sušenky po dvaceti minutách vyndáváte z trouby, vypadají všechny jako OREO, ale chutnají spíš jako topné těleso z lokomotivy, takže putují do popelnice. Z oken otevřených dokořán pak hlasitě vysvětlujete sousedům, že ne, neotevřeli jste si domácí koksovnu.

Nebo když lepíte rozlepené bačkory. V návodu stojí: „Lepidlo naneseme na obě lepené plochy a necháme 7–10 minut odvětrat. Poté plochy spojíme.“ Co máte těch 7–10 minut dělat vy, to už návod neříká. A vy samozřejmě nebudete koukat na bačkory a fandit lepidlu. Sednete si s mobilem, abyste se podívali na nějaká videa – jen na minutku – a když pak za týden bačkory najdete položené na parapetu, obě lepené plochy na sobě mají krustu lepidla tvrdou jak povrch Venuše a bačkory putují do popelnice za sušenkami.

A tohle, obávám se, je i metafora světa.

Člověk se rozhlédne a vidí, že se kolem dějí věci, které se mu vůbec nelíbí: Války. Bezpráví. Lidé, co parkují přes dvě místa. A říká si, že s tím stejně nic nenadělá. Že to není jeho práce. Jenže jak řekl britský politik Edmund Burke už před dvěma a půl stoletími: k vítězství zla stačí, aby slušní lidé nedělali nic. A koukali místo toho na videa na mobilu.

Jak říkám, průšvihy většinou nevznikají, když něco děláte. Vznikají ve chvíli, kdy zapomenete, že jste vůbec něco dělat měli – a pak se jednoho dne probudíte a zjistíte, že svět mezitím shořel stejně jako vaše sušenky.