Jan Flaška: Když má mozek vlastní plán

Jsem totiž migrenik a můj mozek se občas rozhodne, že přesně tohle je ten správný okamžik obrátit mi tělo naruby. Vybuchující granáty v hlavě, neutišitelná žízeň, dvacet cest na záchod denně, pokaždé s jiným důvodem.

Pokud jste nikdy neměli migrénu, pak samozřejmě víte, co dělám špatně a co mi zaručeně pomůže. Že se mám vyhnout spouštěčům migrény, mezi něž patří káva, čokoláda, víno, moc spánku, málo spánku, spánek jako takový, úplněk, vůně jasmínu, nakřivo pověšený obraz, štěkot psa od souseda, zádumčivý pohled náhodného kolemjdoucího nebo cokoli jiného, co právě existuje.

A tak se snažím žít opatrně. Piju vodu. Nehádám se. Neotvírám okna ani e-maily. Ono to ale stejně nakonec přijde. Migréna je jako návštěva nenáviděného příbuzného, co se nikdy neohlásí dopředu.

Podle spousty lidí je migréna „něco jako bolest hlavy“, což je pravda, stejně jako že Mount Everest je „něco jako velký kopec“. Kdybych ji měl přiblížit, je to hlavně intenzivní připomenutí vaší existence, kdy každá buňka v těle má vlastní názor na počasí, zvuk a gravitaci. Všechny se shodnou jen na tom, že nejlepší by bylo okamžitě vypnout zeměkouli. Vy se přitom choulíte ve tmě a přejete si buď umřít, nebo aby vám přestala v hlavě hrát pořád dokola píseň „Já chci žít nonstop“ coby výsměch posledním zbytkům vaší důstojnosti.

A pak to najednou odezní. Z ničeho nic se vaše tělo rozhodne, že zase bude hrát fér. Světlo přestane řvát, zvuky přestanou páchnout a do ticha se narodí nesmělá radost.

Tehdy si vychutnávám ten znovunalezený klid. A připravuju se na to, že jednoho rána zase ucítím jasmín. Napiju se jiného kafe. Nebo prostě budu jen existovat – a to, jak ví každý migrenik, úplně stačí.