Jan Flaška: Tvařte se normálně

Mám jednu oficiální fotku z promoce. Je na ní otec, matka, babička a mezi nimi já s diplomem v ruce a výrazem úplného dementa. Každého ta fotka pobavila – kromě otce, matky a babičky.

Skupinové fotky jsou vůbec zvláštní žánr. Zorganizovat rozvětvenou rodinu k jednomu snímku je operace srovnatelná s přistáním na Měsíci. Akorát při přistání nikdo nechtěl po Neilu Armstrongovi, aby zatáhnul břicho.

Když jsou všichni konečně pohromadě, zazní klasické: A tvařte se normálně!

Tahle věta nikdy nevede k tomu, že by se někdo tvářil normálně. Obličej vám ztuhne jako jogurt v mrazáku. Máme se usmívat? Ale ne moc, ať nevypadáme jako sérioví vrazi na dovolené. Máme být vážní? Jen aby to nebylo jako parte. Máme být sami sebou? No to vůbec.

„Normálně“ je totiž eufemismus pro „přestaň vypadat tak, jak vypadáš“. Nejde se tvářit normálně. Každý z nás má tvář jedinečnou, pro fotografii zcela nevhodnou.

Po focení se všichni sesypou k displeji a začíná kontrola výsledku. Každý se soustředí výhradně na sebe. Zbytek skupiny může hořet – hlavní je, že já tam mám divnej nos. A tak se fotí znovu. A znovu. A znovu. Ale je to marné. Vždycky tam má pár lidí zavřené oči. Nebo otevřená ústa, protože těm se zavřenýma očima právě říkají, ať nemrkají. Na zemi se válí plačící dítě. Vzadu vyčuhují poloviční hlavy a my nevíme, čí jsou. Ze stran visí osamělé končetiny lidí, kteří se na fotku nevešli.

Nakonec to někoho přestane bavit: „Hele, vyberte nějakou, kde nevypadám úplně jako idiot.“ To samozřejmě nejde. Všichni vždycky vypadají trochu jako idioti. Fotografie nelže.

Nejupřímnější fotky jsou nakonec ty, kde se nikdo nesnaží. Kde se babička směje bez zubů, strejda něco žvýká a dítě má na hlavě igelitku. Nejsme na nich dokonalí – ale jsme to my, protože se nikdo z nás netváří normálně.