Ivan Mls: Tak letos nakonec zase rostou

Jenže v září se stal zázrak. Začalo to nenápadným chlubením na sociálních sítích, pokračovalo vpravdě epickými televizními houbovými reportážemi a ve výsledku jste snad nenašli les, u kterého by na možných i nemožných místech nebyla zaparkovaná auta.

A v hodně profláknutých lokalitách, odpusťme mi to slovo, jste měli při houbaření dojem, že jste se nechtěně stali účastníky nějaké masové pátrací akce a v rojnici pročesáváte les, abyste našli zbloudilého seniora či nezvěstné děcko. Zkrátka příroda se jako obvykle na nějaké prognózy vykašlala a zařídila se, sucho nesucho, po svém. K velké radosti nás houbařů, samozřejmě.

A tak trochu zblbli i nehoubaři, neboť na vás na sociálních sítích mohla co chvíli vyskočit fotka s dotazem, zda je tahle houba jedlá, popřípadě se zvlášť zvídaví jedinci pídili po nějaké stoprocentně spolehlivé aplikaci, která jim úlovky ze Šumavy protřídí na kusy jedlé a nejedlé. 

I letos jsme se tedy dočkali toho pravého období na dohady, zda jsou lepší smažené řízky z bedel či z velkých praváků, jaké hřiby se nejlíp hodí na voňavou houbovou omáčku, jak udělat špičkové houbové rizoto, smaženici z lišek či jak dlouho a jak důkladně tepelně zpracovávat modráky… O sušení a konzervaci hub ani nemluvě.

Tak teď se jen těším, až po konci houbařské sezóny někdo někde vyrukuje, jako každý rok, s úžasnými čísly, kolik tun hub si Češi letos z lesů odnesli. Tomu číslu moc nevěřte, popřípadě si k němu připočítejte asi tak šest kilo navíc. To je totiž plus mínus můj letošní houbařský úlovek, který, pokud vím, nikdo do celkové statistiky nezahrnul.