Ivan Mls: Tak letos nakonec zase rostou
Tak zase jedna katastrofická předpověď nevyšla. A to nás strašila skoro celé léto. Slovo sucho bylo skloňované ve všech pádech a jedním z jeho hrozivých důsledků bylo i varování, že letos prostě žádné houby neporostou. Protože je sucho, samozřejmě.
Jenže v září se stal zázrak. Začalo to nenápadným chlubením na sociálních sítích, pokračovalo vpravdě epickými televizními houbovými reportážemi a ve výsledku jste snad nenašli les, u kterého by na možných i nemožných místech nebyla zaparkovaná auta.
A v hodně profláknutých lokalitách, odpusťme mi to slovo, jste měli při houbaření dojem, že jste se nechtěně stali účastníky nějaké masové pátrací akce a v rojnici pročesáváte les, abyste našli zbloudilého seniora či nezvěstné děcko. Zkrátka příroda se jako obvykle na nějaké prognózy vykašlala a zařídila se, sucho nesucho, po svém. K velké radosti nás houbařů, samozřejmě.
A tak trochu zblbli i nehoubaři, neboť na vás na sociálních sítích mohla co chvíli vyskočit fotka s dotazem, zda je tahle houba jedlá, popřípadě se zvlášť zvídaví jedinci pídili po nějaké stoprocentně spolehlivé aplikaci, která jim úlovky ze Šumavy protřídí na kusy jedlé a nejedlé.
I letos jsme se tedy dočkali toho pravého období na dohady, zda jsou lepší smažené řízky z bedel či z velkých praváků, jaké hřiby se nejlíp hodí na voňavou houbovou omáčku, jak udělat špičkové houbové rizoto, smaženici z lišek či jak dlouho a jak důkladně tepelně zpracovávat modráky… O sušení a konzervaci hub ani nemluvě.
Tak teď se jen těším, až po konci houbařské sezóny někdo někde vyrukuje, jako každý rok, s úžasnými čísly, kolik tun hub si Češi letos z lesů odnesli. Tomu číslu moc nevěřte, popřípadě si k němu připočítejte asi tak šest kilo navíc. To je totiž plus mínus můj letošní houbařský úlovek, který, pokud vím, nikdo do celkové statistiky nezahrnul.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.