Jan Flaška: Kdo chce psa mít

Jednoho dne, kdy by ven psa nevyhnal, jsme si sepsali, jaká plemena jsou vhodná pro lidi, kterým doma chcípne i kaktus. Vyhrál to jorkšír. To je v podstatě demoverze psa – malý, skladný, vhodný i pro začátečníky. Nedělá psí kusy a nemá chování řeznického psa.

Už půl roku tak máme možnost zkoumat, co je pravdy na všemožných psích příslovích. Třeba „Jaký pán, takový pes.“ Kdyby byl pes opravdu po mně, musel bych – stejně jako on – olizovat kolemjdoucí, sem tam něco omylem utrousit po domě a jinak se většinu dne válet v pelíšku a tvářit se přitom roztomile. Což asi necháme bez komentáře.

Psovi jsme samozřejmě hned na začátku stanovili jasná pravidla. Třeba: nebude spát u nás v posteli. A taky že nespí u nás v posteli. Spí s námi v posteli. Když ho tam zrovna nechceme, je už tak vycvičený, že umí zůstat ležet hezky v ložnici, a my si jdeme ustlat na gauč.

Říká se taky, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že mladého taky moc ne. Dlouho to vypadalo, že náš pes rozumí jen jednomu povelu: „Utíkej pryč!“ Postupně ale zvládl i další, třeba: „Odnes si ty ponožky do pelechu!“ nebo „Žvýkej pěkně ten nábytek!“

Naše dvě děti si pak upravily známé přísloví „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.“ V jejich verzi zní: „Kdo chce psa bít, psa si vždycky najde.“ (Samozřejmě obrazně.) Podle nich je až neuvěřitelné, co takový malý pejsek stihne za den roztahat a rozházet – skoro jako dvě děti. Když je pak nutím, aby to všechno uklidily, jsem na ně jako pes, protože ten úklid jim jde jako psovi pastva.

Navzdory rozkousaným věcem a rozházeným ponožkám musím přiznat, že je se psem docela psina. Víc ke štěstí nepotřebujeme. V našem věku už nečekáme, že nám bude celý svět ležet u nohou. Stačí, že když večer padneme do peřin, leží nám u nohou celý pes.