Jan Flaška: Technologická závist jako diagnóza
Když jsem byl malý, měl jsem jediný sen: mít vysílačku, abych si mohl volat s kamarády. Bezdrátové telefony tenkrát existovaly jen ve sci-fi knížkách a všechno, co mělo anténu, vyžadovalo povolení od úřadu, od Státní bezpečnosti a pravděpodobně i samotného Brežněva.
Vyrobil jsem si proto vysílačku z krabičky od zubní pasty a pletací jehlice. Měla dosah asi deset metrů, když jste mluvili hodně nahlas; dvacet, když jste křičeli.
Toužil jsem tenkrát i po kalkulačce, kterou jsem si tehdy nakreslil na kus kartonu a pak ji v přítomnosti rodičů používal tak dlouho, dokud mi nepořídili skutečnou – sovětskou, značky Elorg. Jménem i vzhledem připomínala mutanta ze Star Wars a musím přiznat, že dokud se nerozdrolila, počítala líp než já.
Pak přišly devadesátky a do domácností začaly pronikat počítače. Snad jako každý kluk jsem toužil po nějakém maličkém, který bych mohl nosit i do školy. Ne že bych ho potřeboval ke studiu – chtěl jsem na něm ovládat panáčka a zabíjet jiné panáčky. Kapesní herní konzole ale stály tolik, že rodiče prohlásili, že si musíme vybrat: buď mi koupí Game Boye nebo budeme jíst. Vybrali jídlo. Já bych tedy volil jinak.
Taky jsem miloval hudbu. Můj první přehrávač kazet, walkman, byl černý, žral baterky jako hladový pes a jeho používání vyžadovalo i jistou fyzickou zdatnost. Všude jsem totiž musel nosit plný batoh kazet se svou oblíbenou hudbou, takže když jsem jel na výlet, vypadal jsem spíš jako stěhovák hudebního archivu.
Dnešní děti mají pohled věčně zabořený do displejů, uši ucpané sluchátky, ve tvářích nepřítomné výrazy. Hrají hry, koukají na videa, pořád s někým komunikují a realitu kolem sebe přehlušují hudbou. Při pohledu na jejich namodralé obličeje si říkám: ale přesně tohle je to dětství, po kterém jsem toužil! A dochází mi, že moje averze není vlastně nic jiného než čtyřicet let uleželá závist.
A to víte, že jsem se o tohle své sebepoznání chtěl hned s někým podělit. Nešlo mi ale zapnout vysílačku. Všechny její baterky mi už totiž sežral walkman.
Související
-
Jan Flaška: Poslední zimní radovánka
Globální oteplování zahnalo sníh vysoko do hor a lyžování se proměnilo v luxusní zábavu majetných. Na rybníku už si taky moc nezabruslíme a sněhuláky známe jen z obrázků.
-
Jan Flaška: Punč na kruhovém objezdu
Budou zase Vánoce a náměstí v Budějovicích, které po většinu roku slouží jen jako kruhový objezd, se proměnilo v rozkošnou adventní vesničku, kolem níž vede kruhový objezd.
-
Jan Flaška: Čas převléknout kabáty
Když v listopadu vyrazíte ráno ven v sandálech, udělá vám mráz z prstů nanuky. To v řeči přírody znamená, že přišel čas přepnout šatník na zimní režim.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
