Roman Lisý: Inteligence, možná až příliš umělá

K dosažení cíle jsem si vybral studium na univerzitním oboru s názvem pedagogika volného času. Jedním dechem by se slušelo dodat, že jsem byl vnitřně přesvědčen o tom, že takové studium musí být pro mě to pravé, jelikož volný čas zkrátka miluju.

Ale již při vstupu do školy jsem byl nemile překvapen, že taková vysoká škola může být na jednoho vyšší, než jak si ji může představovat. A to nejen výškou samotné stavby.

Hned v počátečních hodinách nám byl zadán úkol spočívající v sepsání semestrální práce na téma: „pedagogická situace z mého života“. Nutno říci, že takovými situacemi jsem byl v dosavadním životě prakticky nepolíben, neboť jsem se jim na základní i střední škole bránil ze všech sil.

Na zadanou práci nám byl nastaven časový limit pro splnění třicet dnů. Devětadvacátý den jsem se do plnění úkolu pustil skutečně zodpovědně a vzhledem k tomu, že samotný text měl obsahovat nespočet různých citací z odborných knih, na scénu tak nastoupila všem studentům známá umělá inteligence.

Byl jsem na sebe až pyšný, když jsem uviděl, jak mi po zkopírování mého autorského textu umělá inteligence vypsala několik citací z odborných knih. Přidala jméno jejich autora, rok a místo vydání a další podrobnosti.

Očekávali byste, že bude mít příběh šťastný konec? Přiznám se, já ano. O to větší šok mi způsobilo otevření hodnoticí zprávy od vyučujícího, který mě taktně upozornil na to, že práce je prakticky bezchybná, až na jeden malý detail. Perfektně vypsané citace totiž vůbec neexistovaly. Ani samotné knihy, z nichž bylo citováno, ani jejich autoři.

Umělá inteligence je totiž dle jeho slov výborný sluha, ale špatný pán a pro splnění úkolu se taková inteligence nebojí uchýlit i k menší fikci. Ponaučení jsem si z celé práce tak odnesl skutečně intenzivní. Lépe v životě využívat inteligenci vlastní, a to i ve chvíli, kdy je o dost nižší než ta umělá.