Roman Lisý: KOCO-vina
Od útlé puberty se rád - krom dalších aktivit - oddávám také příležitostnému popíjení více či méně alkoholických nápojů. K mému věku to, zdá se, patří, neboť se mi v pravidelných intervalech od vrstevníků dostávalo pozvánek na různá zapíjení narozenin, loučení se se svobodou, většinou následujících smutečních oslav opětovného vítání svobody, rození, konce marození nebo snad zapíjení jen holého faktu, že jsme se dožili dalšího pátku.
Není to však tak dávno, co takových pozvánek ubylo. Ne snad, že by bylo méně vítání svobod nebo rození potomků. Mám podezření, že si za úbytek sociálního vyžití můžu sám, vlastním dlouhodobým odmítáním takových sešlostí.
Zřejmě se ptáte, proč musel takový odmítavý postoj sednout zrovna na můj práh. A odpověď je jednoduchá. Na samém prahu mi před odmítáním sedí všem známá KOCOVINA. Já, který banálními pověstmi o ranní nevolnosti doslova pohrdal, se nyní potýkám s kocovinami tak silnými, že po prohýřené noci preventivně k lůžku svolávám rodinu, aby zaznamenala má poslední slova. A dobře mi tak.
Stavy, kdy po dvou malých pivech opouští nad ránem má duše tělesný obal, však probudily můj pud sebezáchovy. Nikoliv v podobě omezení i těch zbylých dvou piv, ale pokusem o svedení viny na cokoliv nebo kohokoliv jiného.
A proto se s nadějí obracím k široké veřejnosti při pátrání po tom, co nebo kdo je to KOCO. S jistotou totiž vím, že za ranní nevolností nestojí má nezodpovědnost. Není to má vina. Je to KOCO-vina.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
