Roman Lisý: Děkujeme, mladý muži

Lež má, jak se říká, krátké nohy, což by v běhu mohlo působit značné obtíže. V úctě k vám vás proto nebudu dlouho napínat. Samotný běh bych raději nazval rychlejší chůzí.

Cílem pokusu o běh totiž nebylo nic jiného než návštěva místní trafiky. Při vší starostlivosti rodičů jsem se i jako zapřisáhlý kuřák dožil věku pětadvaceti let, což mě více či méně dohání k zamyšlení nad tématem mládí a mládí řekněme pokročilejšího.

Není tomu totiž tak dávno, co jsem kradenou cigaretu z otcova nočního stolku něžně vkládal do koutku úst právě za účelem pocitu, že se z chlapce stává plnohodnotný muž. Dnes si cigaretu do koutku úst nejenže nevkládám něžně a s nadšením, jak tomu bývalo kdysi, ale dnes si říkám, zda takové kouření nemůže mít vliv na můj mladistvý vzhled.

Tato sáhodlouhá myšlenka mi proběhla hlavou těsně před vkročením do kuřákova ráje. Myslíte, že mě ona myšlenka od vstupu odradila? NIKOLIV.  

Po zakoupení denní dávky štěstí ve formě dvaceti instantních důvodů astmatu, jsem zůstal stát jako opařený. Nejenže cena takového štěstí už přesáhla cenu levnějšího ojetého vozu, ale postarší prodavačka cigaret pronesla větu, která mě paralyzovala.

Stejnou větu jsem totiž na začátku své kuřácké kariéry, přibližně před deseti lety, již od prodavačky zaslechl. Krásným líbezným hlasem pronesla „DĚKUJEME, MLADÝ MUŽI“. Dojetí na sebe nenechalo dlouho čekat a to přesně takové, jaké jsem prožil tenkrát.

V hlavě jsem si zopakoval „DĚKUJEME, MLADÝ MUŽI“, dnes však s nadšením ze slova MLADÝ, zatímco před lety ze slova MUŽI.