Kateřina Bolechová: Havran, kočka a já
Jednoho podvečera jsem šla vynést odpadky do kontejneru. Před domem jsem uslyšela podivný křik, velmi hlasitý. Na silnici vedle mne seděl havran a zoufale krákal.
Všimla jsem si, že má pochroumané křídlo a nemůže létat. Snažila jsem se k němu přiblížit ve snaze nějak mu pomoci. Ale byl ve velkém stresu, takže couval a krákal čím dál hlasitěji.
Uklidňovala jsem ho slovy, ale to moc nefungovalo, netroufla jsem si na něj sahat, což by se asi ani nedalo. Sama jsem byla vystrašená, poprvé jsem takhle zblízka viděla havrana a navíc v takové situaci.
Pak se na scéně objevila kočka, pomalu číhala za autem, chvilku se dívala na havrana, chvilku na mě. Je lovec a tady byla příležitost, zraněný havran, který se bál mě i kočky. Začala jsem kočku odhánět. Ale, i když opustila bojový postoj, stále zraněného ptáka sledovala.
Bohužel jsem s sebou neměla telefon, ale rozhodla jsem se pro něj vrátit a zavolat pro pomoc do útulku či městskou policii, aby havrana odchytili. Když jsem se znovu objevila na ulici s telefonem, zela prázdnotou. Nikde nic, křik utichl. Ani památky po havranovi a kočce.
Jako by to celé byl jen přelud. Chvíli jsem se dívala do tmy a litovala, že jsem nejednala rychleji. Bylo mi jasné, že to havran asi nepřežil, prostě běh přírody. Ale třeba se pletu.
Havran a kočka jsou v kulturách a historii lidstva silné a uctívané symboly a spatřit je pohromadě je celkem výjimečné. Ne, že bych byla člověk, který extrémně věří v nějaká znamení, ale tohle bylo nesmírně působivé a dechberoucí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
