Jiří Březina starší: Vkladomat

Začalo to tím, že mi někde vrátili neplatnou stokorunu. Ani jsem si toho nevšiml. Mezi námi, odlišit platné bankovky od neplatných jen takovou titěrností, jako je šířka jakéhosi proužku, nepovažuju za mimořádně chytrý nápad. Kdyby na mě jen trochu mysleli, přitiskli by někam do rohu panáčka nebo kytku, abych nemusel kvůli každému placení vytahovat brýle. Ale nemysleli a tak stovka s nevhodným proužkem seděla v mé peněžence a zůstala tam dlouho, protože většinou platím kartou a proč ne, když už to jde skoro všude.

Pak jsem se tou nešťastnou bankovkou někde nevědomky pokusil zaplatit. Bdělá pokladní mi ji vrátila a zdarma přidala poučení, kde je problém. No což, zajdu na poštu a vyměním ji.

Vzpomněl jsem si až po prázdninách, aniž bych věděl, že pošty měnily úzký proužek za široký jen do konce června. Takže jsem byl opět odmítnut a nasměrován do národní banky. Ta prý je mění neomezeně, třeba za deset let.

Ukolíbán velkorysostí toho termínu jsem do budějovické pobočky národní banky nijak nechvátal a vypravil jsem se tam až po Vánocích. To byla další chyba, protože národní banky mezitím zrušily pokladny a s hotovými penězi nechtějí nic mít. Nebližší šuple s penězi mají až v Praze na Příkopech a tam se mi se stovkou jezdit nechce. Zkusil jsem štěstí ještě ve dvou jiných bankách, které svá šuplata zatím nezrušily, ale byl jsem odmítnut i tam. Nemění a nemění. V té poslední jsem ale dostal aspoň radu. Zkuste ji dát do vkladomatu.

A tak jsem dozvěděl, že bankomaty, které umí peníze nejen dávat, ale i brát, už mají své jméno.

Svoji ohmatanou stovku jsem tomu zařízení svěřil a od té doby s napětím čekám, kdy rozrazí dveře zakuklenci a odvlečou mě k odpovědnosti za příliš úzký proužek.