Jiří Březina starší: Čím jsem nebyl rád

Určitě není moudré si jakoukoli práci ošklivit, když už vám ji osud přihrál, ale i tak musím přiznat, že kromě těch příjemných a užitečných jsem dělal i práce, na které rozhodně nevzpomínám se slzou v oku. Kupodivu mi nevadily práce fyzické, třeba se sekerou nebo s krumpáčem mě to docela bavilo. Člověk za sebou aspoň něco viděl.

První skutečně nevábnou roli jsem si vyzkoušel hned po škole, kdy jsem nastoupil na vojnu. Byla tehdy povinná a nejhorší na ní kupodivu nebylo nepohodlí, ačkoli jsem si ho užil bohatě. Více se mi příčil fakt, že na cokoli jste se tam podívali, bylo určeno v ničení a zabíjení. A nejhorší ze všeho bylo odloučení od rodiny.

Vojenská služba měla ještě další stránky, na které nevzpomínám rád: a sice nutnost slepě poslouchat a nutnost vynucovat poslušnost od jiných. Musím říct, že to druhé mi šlo ještě hůř než to první. Rok se to dalo vydržet a přiznávám, že i vojna mi dala leccos užitečného, ale jako životní náplň si ji představit nedovedu.

Nijak jsem si neužíval ani roli úředníka, která mě postihla později. Moje celoživotní záliba ve vymýšlení a zlepšování tu narazila do betonové zdi postupů, formulářů a šanonů, které se neměnily desetiletí, a jejichž smysl mi dokonale unikal. Pořád jsem vypisoval, kamsi odesílal a v kopiích zakládal dokumenty, které jen trpně zaznamenávaly něco, co se už stalo a bylo velmi nepravděpodobné, že by je ještě někdy někdo četl. V roli úředníka jsem trpěl a při první příležitosti z ní utekl. S přínosy to bylo ještě horší než na vojně, možná jsem se zdokonalil v práci s děrovačkou, a jinak nic.

Nezábavných a otravných prací jsem dělal v životě ještě pár, ale o těch ostatních mohu aspoň říct, že jejich výsledek byl někomu nebo něčemu užitečný. O těch dvou to říct nemohu.

Přeji vám zajímavou práci a hezký den.