Jiří Březina starší: Klika

A věřte nebo ne, na domech mě ze všeho nejvíc zajímají kliky. Z kliky u vchodových dveří se dozvíte o domu a jeho lidech víc, než z velikosti oken nebo ozdob na fasádě. Čím starší dům, tím hlasitěji o něm jeho kliky mluví.

Především je klika podpisem toho, kdo dům stavěl. Klika může zvát „pojď dovnitř“ nebo varovat „sem radši nechoď“. Na klice vidíte, jak pečlivě ji majitel ladil ke stylu dveří a celého domu, jak moc se bál zlodějů a taky jak hluboko měl do kapsy.

Klika také neomylně prozradí, kolik lidí do domu chodí. Kliky u školy nebo hospody svítí leskem do daleka a naopak není nic smutnějšího než zaprášená klika zchátralého domu, kam už vejde jen demoliční četa.

Jako nejpoužívanější část celého domu klika nesmlouvavě oboduje kvalitu údržby celého domu. Zatímco pro fasádu nebo střechu desetiletí nic neznamenají, klika neustále čelí lavině rukou, váhajících, nedočkavých, roztržitých i neurvalých. Když se klika bimbá na prostrčeném hřebíku nebo vám dokonce zůstane v ruce, nemůžete si ani o jejím pánovi dělat velké iluze. A kolik klik svým skřípáním žaluje, že viděly olej naposledy v továrně.

Proto nemám rád, když se kliky nahrazují madly nebo když se vám dokonce dveře s fotobuňkou otvírají samy. Pro mě je to úpadek. Stejně jako mnoho jiných úpadků je to sice omlouváno praktickými výhodami, ale v takových dveřích si připadám jako průmyslový výrobek na pásu. Není nad to přijít ke dveřím, vzít za kliku a vykročit vstříc tomu, co nás uvnitř čeká.