Jiří Březina starší: Krabice v lese

Zvědavost mě přivedla blíž. Ležely tam kusy lepenkové krabice, pečlivě poskládané do siluety lidského těla. Došlo mi, že stojím v něčí ložnici. V jistém smyslu byla luxusní, třeba podlahovou plochou jistě překonala ložnice na kdejakém zámku. Ale na začátek zimy byla až moc dobře větraná a taky jí trochu chyběl strop.

Za hlavou mělo to minimalistické lůžko dvě silné borovice a vedle něj se válela krabička od sirek. Jinak na místě nebylo vidět vůbec nic kromě souvislé vrstvy spadaného listí. Nic odhozeného ani zapomenutého. Snažil jsem se vžít do situace toho, komu byl takovýhle nocleh dobrý, ale moc se mi to moc nedařilo. Samozřejmě jsem zažil pár báječných vandrů se spaním pod širákem, ale představa, že bych tak musel spát pořád, v dešti i mrazu, s majetkem v jedné igelitce, ta mi opravdu nešla.

Lidí bez domova jsou v Budějovicích jistě stovky. Mnoho se o nich nemluví, a pokud ano, pak většinou v tom smyslu, že by tu vůbec neměli být. Nejspíš si za svůj osud stejně mohou sami, jen dělají upravenému městu ostudu a pomáhat jim nemá smysl, protože stejně všechno prochlastají. Seberte jim cokoli, pod co by se mohli schovat nebo u čeho by se mohli ohřát, ať už jsou pryč.

Jenže ono nejde o žádný jiný biologický druh. Ve světě, ve kterém žijeme, je mnoho způsobů, jak přijít o majetek, a některé nevyžadují vůbec nic kromě pořádné smůly. Potencionální bezdomovci jsme vlastně všichni. Nikdy nevíme, jestli si za čas nebudeme také shánět lepenkovou krabici.

A podle toho bychom se k těmto lidem měli chovat.