Jiří Březina starší: Psaní na stroji a já

Než se s vámi podělím o vlastní zkušenost, musím se svěřit, že jestli je v mých celoživotních názorech něco trvalého, je to hluboký odpor k papírování, formulářům, šanonům, kopiím na vědomí, sešívačkám a všem ostatním rekvizitám kancelářského procesu. A v mládí to bylo ještě daleko silnější.

Sám proto nechápu, jak jsem se s takovým postojem mohl na střední škole přihlásit na volitelný předmět Základy administrativy. Možná to byla čistá recese a možná mě přesvědčil fakt, že na tenhle odporný předmět se docházelo do budovy plné bytostí, které mi nijak odporné nebyly. Učilo se to totiž v místní ekonomce.

Základy administrativy byl jen vznešený název pro prachobyčejné psaní na stroji. Seděli jsme v učebně za padesátiletými mašinami a zkoušeli klávesami tvořit na papíře zázrak textu. 

Když řeknu, že mi to nešlo, ještě hodně zlehčuju. I dnes mám s překlepy problém a tehdy jsem se v klávesnici dokonale ztrácel.  Mačkal jsem nesprávné klávesy jak na běžícím pásu, často i několik naráz, a to musím připomenout, že na psacím stroji překlep žádnou klávesou nesmažete. Moje testy se proto černaly marnými pokusy přebušit nesprávné písmenko správným. Potřebné cvičení u mě nejprve narazilo na nedostatek strojů v naší domácnosti, a když se jeden vypůjčený našel, nastoupil zásadní nedostatek mojí vůle.

Výsledky se dostavily. Pololetní písemka byla přesnou ilustrací mé nulové píle. Rychlost pět, přesnost čtyři. Na pololetním vysvědčení z toho byla čtyřka z milosti a další pololetí se neučilo, protože učitel o prázdninách zemřel. Dodnes doufám, že bez souvislostí s mým úsilím.

Ale abych se vrátil na začátek: v protikladu ke svým romantickým představám o pracovním procesu jsem proseděl léta v kancelářích, zažíval nerovný zápas s klávesnicemi všeho druhu a bušil hlavou o zeď, že jsem tenkrát psaní na stroji nebral vážně.

Opravdu závidím rodičům, kteří tak přesně vědí, co jejich děti v životě určitě potřebovat nebudou.