Jiří Březina starší: Psaní na stroji a já
Už nějakou dobu slýchám stesky, že se děti ve škole učí věci, které nebudou v životě potřebovat. Třeba dějepis nebo matematiku. Stačí jim dát počítače a internet.
Než se s vámi podělím o vlastní zkušenost, musím se svěřit, že jestli je v mých celoživotních názorech něco trvalého, je to hluboký odpor k papírování, formulářům, šanonům, kopiím na vědomí, sešívačkám a všem ostatním rekvizitám kancelářského procesu. A v mládí to bylo ještě daleko silnější.
Sám proto nechápu, jak jsem se s takovým postojem mohl na střední škole přihlásit na volitelný předmět Základy administrativy. Možná to byla čistá recese a možná mě přesvědčil fakt, že na tenhle odporný předmět se docházelo do budovy plné bytostí, které mi nijak odporné nebyly. Učilo se to totiž v místní ekonomce.
Základy administrativy byl jen vznešený název pro prachobyčejné psaní na stroji. Seděli jsme v učebně za padesátiletými mašinami a zkoušeli klávesami tvořit na papíře zázrak textu.
Když řeknu, že mi to nešlo, ještě hodně zlehčuju. I dnes mám s překlepy problém a tehdy jsem se v klávesnici dokonale ztrácel. Mačkal jsem nesprávné klávesy jak na běžícím pásu, často i několik naráz, a to musím připomenout, že na psacím stroji překlep žádnou klávesou nesmažete. Moje testy se proto černaly marnými pokusy přebušit nesprávné písmenko správným. Potřebné cvičení u mě nejprve narazilo na nedostatek strojů v naší domácnosti, a když se jeden vypůjčený našel, nastoupil zásadní nedostatek mojí vůle.
Výsledky se dostavily. Pololetní písemka byla přesnou ilustrací mé nulové píle. Rychlost pět, přesnost čtyři. Na pololetním vysvědčení z toho byla čtyřka z milosti a další pololetí se neučilo, protože učitel o prázdninách zemřel. Dodnes doufám, že bez souvislostí s mým úsilím.
Ale abych se vrátil na začátek: v protikladu ke svým romantickým představám o pracovním procesu jsem proseděl léta v kancelářích, zažíval nerovný zápas s klávesnicemi všeho druhu a bušil hlavou o zeď, že jsem tenkrát psaní na stroji nebral vážně.
Opravdu závidím rodičům, kteří tak přesně vědí, co jejich děti v životě určitě potřebovat nebudou.
Související
-
Jiří Březina starší: Spoření
Dnes mám mluvit o spoření, i když sám moc spořit neumím. Pod mostem nejspíš nenocuju jen díky tomu, že jsem měl vždycky poblíž někoho, kdo zvládal spoření líp než já.
-
Jiří Březina starší: Moje taneční kariéra
Jako by život patnáctiletého kluka nebyl už tak dost složitý, najednou se objeví požadavek jít do tanečních, tedy do kurzů tance a společenského chování.
-
Jiří Březina starší: Dal jsem auto do čistírny
Nechal jsem si vyčistit vnitřek auta. Dělám to vždycky, když mě k tomu stav auta a moje svědomí dožene, a intervalem, v jakém se to děje, se rozhodně nemůžu chlubit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
