Jan Cempírek: Inspirace na knížku

Občas se mě ale někdo zeptá, jak tě to vlastně napadlo? Napsat knihu - skoro až vědeckou - pro děti? O broucích?

A tak vám prozradím, že za to může jedno horké letní odpoledne a polonahá kráska. Je to pár let, byl jsem na koupališti u Veselí. Na pláži tam ležela nádherná slečna, nahoře zcela bez. Přiznám se bez mučení, občas jsem se kouknul. Stejně tak jako devadesát procent osazenstva pláže. Protože pohled to byl de luxe.

No a teď ta broučí zápletka. Po okraji oné pláže s vystavenou kráskou šli dva kluci. Baj oko osm, devět let. Chytali žáby, do sklenice larvy šídel, zkrátka, co viděli. Byli úplně pohlceni svým lovem. Blížili se k vystavené krasavici. Deset metrů, pět metrů, dva. Stáli hned vedle ní.

A teď se to stalo. Jen se podívali, čistě informativně, na linie té opalující se dokonalosti a už pro ně neexistovala, vrátili se ke svým žábám, šídlům a láhvi s vodou. Kráska byla pro ně úplný vzduch.

A mě to tenkrát neuvěřitelně pobavilo. Když jsem si uvědomil, že jsem svědkem krátké, ale tak krásné doby v životě člověka, kdy je malý človíček lapen nějakým zájmem, svět se točí jen kolem něj a nic tu jeho bublinu nemůže narušit. Osmiletí kluci prostě hledali vodní havěť a sebekrásnější slečna je vůbec, ale vůbec nezajímala.

A já dostal touhu právě pro takovéhle kluky něco napsat. Vzpomněl jsem si, jak jsem se v jejich věku zajímal o přírodu. Jak jsem hltal atlasy. Napsal jsem tedy knížku o broucích. Pro kluky z veselského koupaliště, ale tak nějak i pro tu slečnu, která to všechno nevědomky zapříčinila.