Jiří Březina starší: Kolektivizované žně

A jak tehdejší redaktoři skutečně komentovali postup sklizně jako sérii bitev, dramatických, ale nakonec samozřejmě vítězných. Boje každoročně vypukly na východním Slovensku a jejich ohnisko se přesouvalo k nám do Čech společně s kombajny, které v dlouhých kolonách blokovaly hlavní silnice.

Pamatuju si i verzi bitvy o zrno v naší vsi. Hospodařilo v ní tehdy JZD, tedy družstvo.

Šlo o hospodaření zvláštního druhu. Pole, budovy a dobytek družstvo získalo zčásti od drobných zemědělců, kteří podlehli nátlaku a vstoupili do JZD „dobrovolně“, zčásti od větších sedláků, kteří dostali nálepku kulaků a šli do vězení, aby družstvo mohlo jejich majetek jednoduše ukrást. Takto nabytý družstevní majetek byl všech a tedy nikoho a zacházelo se s ním podle toho. Budovy nikdo neudržoval, střechami teklo a zdi se hroutily.

Údržba strojů se prakticky neprováděla, do motorů se jen lila nafta, dokud někde v poli nevypustily duši. Pak se jelo na okres žadonit o další traktor nebo sekačku.

Ostře sledovaným vrcholem roku byly právě žně. Malá pole kolem vsi nebyla pro kombajny vhodná, a tak se většinou sklízelo starým způsobem, kdy se posekané obilí na poli svázalo do snopů, z nich se vystavěli takzvaní panáci a pak sváželi k mlátičce.

Pro nás děti to bylo zajímavé období. Obilní panáci, čekající v dlouhých řadách, se dali snadno adaptovat na boudy a skrýše všeho druhu, a hra na schovávanou mezi nimi předčila cokoli, co jsme mohli zažít ve vsi. Když jsme na poli vydrželi do tmy, dočkali jsme se i žňové hlídky, což byli ozbrojení družstevníci, hlídající úrodu před záškodníky ze západu. Od té doby vím, co znamená pořekadlo „opilý jak žňová hlídka“.

Žňové kratochvíle ale netrvaly dlouho. Jakmile z polí zmizeli poslední panáci, začalo na prázdných strništích profukovat, den se krátil a bylo jasné, že se nezadržitelně blíží.