Jiří Březina starší: Slavíci z Budějovic

A vysoko nad tím vším, na pouliční lampě, seděl černý kos a svým zpěvem to všechno přeřval.

Kos je nejběžnější pouliční zpěvák a jeho hlasité melodie se teď ozývají všude včetně nejrušnějších míst. Možná jste si všimli, že každý kos má svou originální písničku a dá se podle ní poznat. Pořád na ní pracuje. Na začátku jara je jeho melodie průrazně jednoduchá, a jak přichází léto, zařazuje tenhle muzikant stále složitější motivy a přidává na síle.

Zatímco kos je pro mě jako rockový kytarista, který k dlouhému sólu přidává nové nápady, pak jeho bratranec drozd mi připomíná spíš jazzmana. Jeho zpěv se skládá z krátkých motivů, které několikrát opakuje, a s každým opakováním trochu mění. Počet opakování s věkem interpreta roste. Zatímco drozd začátečník se zmůže pouze na tři verze, staří drozdi jich zvládají až šest.

Zato šedohlavé kvíčaly, kterých jsou tu poslední dobou plné trávníky, připomínají svým skřípavým cvakáním spíš nějaký mechanismus než cokoli živého.

V Budějovicích si ale můžete poslechnout i mistrovskou třídu, kterou do žádné hudební škatulky nedostanete. Když mi nedávno v servisu na Pražské měnili gumy za letní, vyšel jsem si na parkoviště a nevěřil svým uším. V křoví hned za barákem se ozval slavík. Hluk rušné ulice mu ani v nejmenším nevadil.

Slavíkův zpěv je těžké popsat. Jeho variabilita je obrovská. Střídá různorodé pasáže, vkládá dramatické pauzy a pracuje i s dynamikou. Z nejhlasitějšího tlukotu přejde do sotva slyšitelného pípání, aby za chvíli zase spustil naplno. Chvíli zní jako flétna a chvíli jako virbl na bicí.

Slavíků je v Budějovicích víc, než si myslíte. Asi je neuvidíte, jsou nenápadní a žijí skrytě, ale přeslechnout se nedají.