Jan Flaška: Pravá domácí apokalypsa

Je to tím, že vánoční nákupy mají vlastní, na mozku nezávislou, logiku. Jakmile na nás obchodníci zaútočí koledami a světýlky, náš mozek vypíná, ruce sahají po platební kartě a my se ještě usmíváme, jako bychom podepisovali mírovou dohodu. Často přitom netušíme, co to vlastně kupujeme; víme jen, že má to hezký obal a bliká to různými barvami.

Nánosy těchhle věcí pak tvoří kulisy našich životů. Nikdo z nás nemá ponětí, co s nimi, ale přece je nevyhodíme. U nás doma tyhle věci končí v úložných boxech.

Úložný box je vlastně domácí ekvivalent černé díry. Slouží k tomu, abychom zapomněli na to, co jsme do něj uložili, a koupili si to znovu. Pomáhá nám uspořádat náš nepořádek do elegantních, stohovatelných lží.

Ovšem za jistou cenu: úložné boxy totiž zabírají místo. Spoustu místa. Tak moc, že brzy potřebujeme další boxy na ukládání těch předchozích boxů. A ty si taky koupíme znovu, protože jsme mezitím zapomněli, kam jsme uložili ty první. Boxy nakonec vytvoří pevnost z plastu, která nám brání dostat se k tomu, co opravdu potřebujeme.

Jenže Vánoce mají tu zvláštní magii, kdy máme pocit, že letos to bude jiné. Pořídíme si méně věcí. Budeme racionálnější. Úspornější.

Ale znáte to: nakonec člověk stejně vždycky rozbalí něco, co má hezký obal, barevně to bliká a on neví, co s tím. Stejně ale poděkuje a usmívá se a přitom v duchu doufá, že ten velký dárek úplně vzadu jsou úložné boxy.