Jiří Březina starší: Červené blato

Někdy se to přece jen povede. Zrovna nedávno jsme jeli kolem Červeného blata a kupodivu jsme tam opravdu zastavili. Trochu nás sice zdrželo nabité parkoviště, ale pak už jsme šli loukou a lesem, který začínal jako normální les a postupně se měnil.

Je zvláštní, jak pár metrů rašeliny dokáže změnit kus přírody nad sebou. Jiné jsou rostliny i jiný hmyz, dokonce je na tom místě i trochu jiné podnebí. Červené blato je vlastně zapomenutý kousek tundry, která tu zbyla po konci doby ledové. Časová bublina, která vám dovolí ohlédnout se o nějakých deset tisíc let zpátky.

Abyste ten rozdíl poznali, k tomu nepotřebujete dělat inventuru kytiček a broučků, za kterými byste jinak museli cestovat pěkně daleko na sever. Stačí jen jít a vnímat atmosféru, do které se všechny zvláštní jednotlivosti poskládaly.

Je to prostě jiný les a nedá velkou práci si mezi blatkami a rojovníkem představit mamuta, jak se ráchá v bahně, aby zahnal mračna komárů. Ti tu na rozdíl od mamutů skutečně jsou a zřejmě jen začátek května mohl za to, že nám tentokrát dali pokoj.

Jedna věc mi ale návštěvy Červeného blata kazí. Jsou to nesmyslně úzké dřevěné chodníky. Na rozdíl od širokých chodníků šumavských slatí tvoří místní chodníček jen tři úzká prkna s pěticentimetrovými mezerami. S nikým se na nich nevyhnete a musíte dávat dobrý pozor, pokud nechcete rezervaci opouštět s vymknutým kotníkem.

Nakonec je možné, že tam ještě nějací mamuti zbyli, ale nikdo o nich neví, protože všichni upřeně hledí na ta tři zrádná prkna pod nohama.