Jiří Březina starší: Moje taneční kariéra

Měl jsem tu akci za úplně zbytečnou. Pokud jde o chování, pozdravit i poděkovat jsem už uměl a kouzlo tance jsem podceňoval zásadně. Ale rozhodnutí rodiny bylo pevné a tak jsem šel.

Hořkou předehrou byla nutnost vybavit se společenským oblekem. Moje postava nebyla s tehdejší nabídkou kompatibilní, a tak i když se pro oblek jelo až do Prahy, stejně mi padl jako koni stáj. To sice vypadalo nadějně, ale naneštěstí měla rodina známého krejčího, který se ujal úkolu šaty přešít. Život mi později nadělil různé zážitky, ale na zkoušky u krejčího stále vzpomínám jako na čisté utrpení.

V tanečních jsem rychle zjistil, oč lépe to jde, když se učím jen já, než když je na tom stejně bídně i partnerka. Problém gradoval ve verzi dámské volenka, kdy si tanečníka vybíraly dámy. Tehdy moje vyšší postava přitahovala houf zvláštních stvoření, která by nejspíš byla skvělou posilou basketbalového týmu, ale na parketě se pohybovala poněkud nekoordinovaně.

Proto jsem se snažil vybírat si partnerky přiměřených rozměrů a nejlépe takové, které už tančit uměly. Taková děvčata tam kupodivu byla, protože některá chodila do tanečních opakovaně. Nakonec jsem zakotvil u zkušené spolužačky, která zřejmě neměla s mým klopýtáním problém a dokázala odmítat jiné zájemce tak dlouho, dokud jsem se k ní neprotlačil. Což jsem jí při dámské volence rád oplácel.

V tomto režimu tanec rychle přestával být utrpením, a dokonce se stalo, že když mě moje stálice požádala, jestli bych s ní v dalším roce nešel do pokročilých, k vlastnímu údivu jsem souhlasil. Tam jsme úspěšně zvládali jeden náročnější tanec za druhým, a dokonce vystupovali s předtančením.

Pak mě chytily jiné zájmy a dnes bych ty tance nedokázal ani vyjmenovat, ale na taneční vzpomínám rád.