Martina Adlerová: Samomluva

Občas se snažím alespoň některé přivést zpátky do života. Vypadá to, jako když trpím samomluvou, ale já pouze resuscituji.

Jdu z práce a cestou si polohlasně opakuji: CERVULÁT, HÁJEMSTVÍ, KLOZET, ORANŽÁDA...

Mám své oblíbence. Například TABATĚRKU. To když jsem naposledy použila na veřejnosti, způsobila jsem hotové pozdvižení. Tohle neznal nikdo. Jsem sice odvěká nekuřačka, ale tabatěrku bych hrozně ráda vlastnila. I když to zní jako dosud neobjevený druh stepní ještěrky.

Moje babička mě pro jablka posílala do SEDNICE. Byla to průchozí místnost na konci chodby, s úzkým oknem, a nikdy se tam netopilo.

Já dnes poslat někoho do sednice, tak mě zažalují pro urážku na cti. Tuhle moc slova mají.  

Jen si vezměte takové POKRVÁTKO. Ve svém středu zní trochu krvelačně, ale zase to vyvažuje ten náznak zdrobněliny na konci. Jako krvavé lízátko. Ovšem na hematologickém oddělení nebo v prodejně žertovných předmětů byste ho hledali marně.

Dnešní lidé už zpravidla nevědí, co znamená výraz MOTOVIDLO. Někdo, kdo se motá jako vítr v bedně, samozřejmě, ale původně to byl „navíječ mykané příze“. Kdo ví, co znamená slovo „mykaná“, má bod.

Jsem z toho ZASMUŠILÁ. Musím se trochu povyrazit. Beru si PLACHETKU, nazuju ŠKORNĚ a vyjdu na ZÁPRAŽÍ s KRAJÁČEM mléka v ruce. Tady nejsem na RYNKU. Tady mě nikdo neuslyší. Můžu zahájit resuscitaci.

POVŘÍSLO! JUPKA!! ŠATLAVA!!!