Martina Adlerová

Všichni jsme v dětství měli nějaké plyšové hračky a já jsem nebyla žádnou výjimkou. Doma zabydlely každý kout, některé s námi jezdily na letní tábory a jiné k babičce.

Kdysi mě zaujal název slovenského filmu Sedím na konári a je mi dobre. Znamená to Sedím na větvi a je mi dobře. Nevím, o čem film pojednává, ale na větvi jsem docela často.

Náš nejnovější kočičí přírůstek se vymyká všem očekáváním. Navzdory tomu, že byl nalezen v roští uprostřed lesa, dnes by mohl být velitelem úklidové čety. 

Kdo chce vychovávat, musí umět chválit. Kdo chce vychovávat, musí umět i trestat. A udělit správný trest ve správnou chvíli je umění, na tom se asi shodnou všichni rodiče.

Když jsem chodila na základku, učili jsme se povinně Halasovu báseň Co všechno musí udělat jaro. A že toho není málo.

Říká se, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Umím anglicky, v případě nouze se domluvím německy, po rusky němnožko gavarím. Takže jsem zřejmě člověk na třetí.

Asi každý z nás má nějakou ikonu vlastního dětství, která se mu zjevuje ve snech, a na kterou nedá dopustit.

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ říká dobrý voják Švejk ve slavné Haškově knize. Podobně bychom po švejkovsku mohli dneska říkat my: „Tak nám sebrali Vinnetoua.“

Svět je prý globální vesnice. V tom případě je naše město takový větší činžák. Nejsem sice původem odsud, ale po dvaceti letech můžu prohlásit: Všechny partaje se tu znají.

Můj otec, celoživotní pesimista, mi nedávno vyčetl, že moje sloupky nejsou k poslouchání. Prý jsou strašně pesimistické. Mám si prý uvědomit, že někdy taky svítí sluníčko.