Martina Adlerová

 „Já netančím“ – napadlo vás někdy, že tohle prohlášení dotyčného je vlastně jedna z jeho charakteristik. Jako by se tím ti lidé (pohříchu většinou muži) vydělovali z davu.

Na vysoké škole jsme se v rámci studia tělesné výchovy měli umět vžít do kůže výkonnostních sportovců a zažít jejich tréninkový dril, a také jejich emoce.

Tenhle sloupek se sice jmenuje Kouření, ale je spíše o touze a potřebě někam patřit. Všimli jste si, jak se na jakémkoli setkání vydělí určitá skupinka a odejde pryč?

Neteče voda. Už zase. Jedete z práce domů a pod kopcem stojí cisterna. Místní rozhlas oznamuje, že voda nepoteče do druhého dne do večera, a to minimálně.

Myslím si, že jako existuje milosrdná lež, měla by existovat i milosrdná krádež.

Základním znakem tohoto světa a existence čehokoliv vůbec je pomíjivost. Jenom si vezměte, jak rychle se všechno mění.

Zjistila jsem, že kráčím životem ve stylu Pokus – omyl. Nemusí to být nutně špatně, pokud jste optimisté. Což já bohužel nejsem, a tak trpím jako zvíře.

Že má léto svou vlastní vůni, ví asi každý. Ale pro každého je ta vůně něco trochu jiného.

Pro současný svět už jsem zaslechla různá pojmenování, nejčastěji doba uspěchaná, přetechnizovaná, jedová nebo plastová, ale...

Slova vyňatá. Kdo by je neznal. Dnes se jim říká vyjmenovaná, a seznámil se s nimi úplně každý, kdo prošel základní školou. A leckoho dokážou pěkně potrápit.