Martina Adlerová

O učitelských snech by se dala napsat celá příručka. Ten poslední z minulého týdne stál taky za to.

Červený hadr působí jak známo na býky jako spouštěcí mechanismus. I lidé mají své spouštěcí mechanismy, po kterých se chovají jako urvaní ze řetězu.

Někdy si přistihuju, že toužím po chudobě a odříkání. Já vím, je to divné, a spousta lidí teď asi namítne, že není nic jednoduššího. Nebo že jde o donebevolající rouhání.

Mrzí mě, že z našeho života postupně mizejí slova. Krásná a zapomenutá. Chápu, proč výrazy jako JAŘMO, OKŘÍN či TRDLICE zmizely v propasti času, ale je mi to líto.

Je s podivem, kolik negativních a odsuzujících hodnocení, frází a komentářů souvisí nějakým způsobem s dřevinou.

Možná vás nikdy nenapadlo, že topinkovač – takový ten přístroj na opékání toustového chleba – a lekavost, jsou dvě věci, které spolu úzce souvisejí.

Už delší čas se zabývám myšlenkou, že vytvořím jakousi tajnou společnost opravdových lidí. Anglicky Real People, ve zkratce RP. Budeme nosit odznáčky našeho řádu.

Řečeno s klasikem, štěstí je prý muška jenom zlatá. To tedy nevím. Že by štěstí mělo podobu té vykulené mouchy, která ve volných chvílích usedá na hromady čerstvého trusu?

 „Já netančím“ – napadlo vás někdy, že tohle prohlášení dotyčného je vlastně jedna z jeho charakteristik. Jako by se tím ti lidé (pohříchu většinou muži) vydělovali z davu.

Na vysoké škole jsme se v rámci studia tělesné výchovy měli umět vžít do kůže výkonnostních sportovců a zažít jejich tréninkový dril, a také jejich emoce.