Martina Adlerová

Nemáte někdy nutkavý pocit, že je potřeba rozdělat oheň? Ne že bych se považovala za žhářku, ale potřeba rozdělat oheň mě posedne několikrát do týdne.

Holky z naší školky. Vzpomínáte si na ten song? Na ten šlágr, kterým Standa Hložek a Petr Kotvald rozvířili v osmdesátých letech českou popovou scénu?

Seznamovacích inzerátů byly dřív plné noviny. Některé časopisy měly dokonce vyhrazený prostor jenom pro ně. Stálo tam On hledá ji a Ona hledá jeho.

V rámci potenciálního útěku ze své profese si někdy jen tak sednu k internetu a brouzdám v nabídce Volná pracovní místa. Je to pravidelná součást mojí psychohygieny.

Prý každý člověk je na něčem závislý… To mě přivedlo k otázce, na čem jsem vlastně závislá já.

Nedávno jsem si udělala takový malý průzkum. Zajímalo mě, při čem lidé pláčou. Mám na mysli třeba romantické příběhy a tak. Bylo to docela překvapení.

Dostala se mi do ruky kniha od Mireille Guilianové Francouzky netloustnou. Píše se v ní, abychom my ženy neházely flintu do žita a tvrdě na sobě pracovaly.

Nedávno jsem narazila na internetový článek Finsko: Učitelský ráj. Jeho autor – učitel na základce – v něm popisuje svoje zážitky s finským školstvím.

České Budějovice. Kdo by je neznal. Od profláklé cimrmanovské věty, že totiž v Budějovicích by chtěl žít každý, přes Černou věž a Budvar až po Masné krámy…

Nevím jak vám, ale mně dost vadí, jak se v poslední době nadužívají a zneužívají takzvaná silná slova. V médiích i v obyčejném běžném rozhovoru.